Viktoria

Kdo jsem?

Pracovala jsem jako filmová kurátorka a specialistka na mezinárodní programy ve státní kulturní instituci. Můj občanský postoj se s postojem státu vždy rozcházel. Když v Rusku probíhal aktivní politický boj (kolem roku 2010), cítila jsem se jako součást opozičního hnutí, chodila jsem na demonstrace, podepisovala petice a výzvy. Nejprve jsem hledala způsoby, jak vyjádřit svůj postoj legálně. Potom, když režim začal "utahovat šrouby", i nelegálně. Vždy ale pokojně. Nikdy jsem se neúčastnila žádných akcí, které jsou proti principům svobody, nikdy jsem neobhajovala násilí ani válku.

Věci se zhoršily

Autokratický režim sílil a opozice byla umlčena, zároveň moje politická činnost ustala. Svět si pamatuje vraždu Borise Němcova a uvěznění Alexeje Navalného, mezi tím se ale stalo mnoho dalších věcí.

Případ New Greatness (2008) nás naučil, že nejste chráněni, dokonce ani na internetu. Případ Ivana Golunova nám znovu připomněl, že šikovný policista může vždy najít pytlík drog, který vás dostane do vězení. V průběhu roku 2010 se staly desítky takových případů. Naučili jsme se žít život za plotem, budovat kariéru a zlepšovat svůj život na našem soukromém ostrově bezpečí. Vezmete si na cestu do práce filtrovanou kávu, večer si necháte dovézt jídlo. Zapomněli jsme že nikdo se k Rusům nechová tak špatně jako jejich vlastní země.

„Moskevská společnost je křivým zrcadlem Evropy, ale v Moskvě je každý zachvácen strachem,“ napsal Malaparte v roce 1929 a jako by mluvil o nás v roce 2010. Riziko zbavení svobody a vystavení násilí se stále zvyšovalo. Když jsem si volala se svými přáteli v Rusku a s kolegy a přáteli v zahraničí, cítila jsem jak jsem stále opatrnější a paranoidnější. V Rusku lze získat status zahraničního agenta, i když mluvím ve vlastní kuchyni.

Jakmile se můj přítel, novinář, vrátí z práce, vezme naše telefony do jiné místnosti a zapne vodovodní kohoutek, abychom mohli mluvit o věcech otevřeně. Začala jsem se bát dokonce i ve své vědeckou práci. Při výzkumu německé kinematografie jsem musela být velmi opatrná, vyšel totiž nový zákon proti Rehabilitaci nacismu (čl. 354 odst. 1 trestního zákoníku, Rusko), který se vzápětí začal hojně zneužívat. Když jsem se snažila zorganizovat retrospektivu německých filmů, ve fázi schvalování mi bylo doporučeno, abych to nedělala, pokud nechci přijít o práci.

24. února

Po 24. únoru jsem si uvědomila, že už nemám soukromý život. Když režim zahájil akce se kterými nemůžu souhlasit, vzal mi ho. Nemohu tiše snášet vojenskou agresi páchanou mým jménem. Hned v prvních dnech jsem podepsala řadu petic a dopisů, účastnila jsem se různých shromáždění, publikovala jsem spoustu protiválečných materiálů, posílala jsem peníze na humanitární pomoc ukrajinské organizaci, byla dobrovolnicí v ruské organizaci pro lidská práva.

Během války ale ruská vnitřní politika pokračovala v utahování šroubů:

• Moje podpisy pod otevřeným dopisem ruských pracovníků kultury a umění proti válce s Ukrajinou mohou být každým okamžikem důvodem k propuštění podle výnosu ministerstva kultury. Neexistuje žádný oficiální dokument, který by to nařizoval, ale už se to děje (propuštění zaměstnanců kina-okruhu Moskino).
• Také se bojím, že budu stíhána za podepsání protiválečné petice. Vytvořil ji Lev Ponomarev, který už byl zatčen.
• Moje dary na pomoc Ukrajině mohou být považovány za důvod k uvěznění až na 20 let z důvodu velezrady (článek 275 trestního zákoníku, Rusko)
• Mohu být sledována pomocí systému rozpoznávání obličejů, který používá stát, aby mohl prokázat kdo se účastnil demonstrací. Ty jsou totiž zakázány a mohou vést k pokutám a vězení.
• Svůj protiválečný postoj jsem vyjádřila v různých médií, které nekontroluje stát. To může být důvodem k perzekuci podle článku Fake news o ozbrojených silách Ruské federace
• Obávám se pronásledování za výkon dobrovolnictví v organizaci pro lidská práva, která je označena jako „zahraniční agent“.

Překročit zákon v Rusku můžu kdykoliv - a možná se to už stalo a ani o tom nevím. V Rusku má totiž zákon zpětnou účinnost. Cokoliv co jsem během svého života udělala, lze odsoudit podle zákonů o zpravodajství, které donedávna neexistovaly. Žiji v zemi mimo meze zákona. Chci být občanem, ale abych mohla mluvit pravdu o zločinech spáchaných v mé zemi a mojí zemí, musím se stát uprchlíkem.

Pomáhat z bezpečného místa

Opustila jsem Rusko, protože strach mění člověka v něco nelidského. Chci být člověkem a proto se nemůžu vrátit domů. Na bezpečném místě můžu začít plánovat projekty, které by mohly pomoci Ukrajině, protože se zdá, že pomoc Rusku je nemožná.