Mikhail

Před sedmi lety jsem odešel z Petrohradu za studiem na německé konzervatoři.

V únoru jsem se vrátil do Ruska. Po třech týdnech začala válka. Jsem rodilý Petrohradec, který vyrůstal v rodině přesvědčených demokratů, takže opoziční nálady vůči Putinově režimu jsem vstřebával, dá se říct, od narození. Když mi bylo dvanáct, šel jsem s tátou na svou první demonstraci. Tam jsem náhodou spatřil svého bývalého učitele BOZ. Zvenčí toto setkání muselo vypadat velmi koloritně: malý kluk s čepicí s kohoutkem a obrovský dvoumetrový muž vyřvávající hesla jáhenským basem.

Přišel blíž k němu a řekl: “Dobrý den, učil jste nás BOZ”. On odpověděl: “A víš, proč mě propustili? Protože jsem odmítl volit Jednotné Rusko!”. Od té doby jsem ve škole nosil odznak “Nesouhlasím!” na svém saku. Jednou jsem šel po chodbě a přede mnou se objevila ředitelka: “Copak je tohle? Nuže, pojď mi v pracovně říct, s čím nesouhlasíš!”. Vzápětí jsme měli dlouhou diskuzi, ve která já, neostřílený šesťák, jsem jí dokazoval, že slouží zločinné vládě.

Nutno podotknout, že za půl roku ji vyhodili kvůli korupci. Svou první politickou akci jsem provedl ve čtrnácti, tedy v roce 2008, kdy prvního dne prezidentských voleb mě vyzvali k tabuli a místo matematické úlohy jsem na ní napsal “Medvěděv je zloděj”, a to za potlesku třídy a mlčenlivého souhlasu učitelky. Již od roku 2011 jsem se účastnil každé demonstrace a 6. května jsem vyrazil do Moskvy na smutně proslulý Pochod milionů. Dodnes mám před očima obrazy, jak Navalný vyzývá ke stávce v sedě před řadami OMONu, jak Němcov léze na sloup s megafonem a jak ho policie shazuje dolů.

V roce 2014 otec mi zavolal a řekl: “Mišo, popřemýšlej o tom, že bys odjel do zahraničí, protože Rusko zanedlouho uznají za teroristický stát”.

V roce 2015 jsem odjel studovat do Německa. Poté, co ruští vojáci bojující na straně separatistů sestřelili Boeing, a po smrti více než tří stovek zcela nevinných civilistů, můj otec mi zavolal a řekl: “Mišo, popřemýšlej o tom, že bys odjel do zahraničí, protože Rusko zanedlouho uznají za teroristický stát”. Musím říct, že jeho prognóza se naplnila: v říjnu minulého roku Rada Evropy konečně uznala Rusko za teroristický stát.

Po anexi Krymu zmizely veškeré iluze o tom, do jaké propasti zemi vede tato vláda. Ve výsledku se to však protáhlo na osm let. Já mohu hned říct, že osm let jsem byl tam, kde jsem byl pořád: na demonstracích proti zločineckému režimu. Ale v roce 2015 jsem odjel do zahraničí, protože kvalita výuky mého oboru je v Evropě nesrovnatelně vyšší. Neodcházel jsem navždy. Svou zemi jsem opravdu hluboce miloval a od začátku jsem se plánoval vrátit. Poslední dva roky jsem pracoval v orchestru berlínské Staatskapelle pod vedením Daniela Barenboima. V lednu 2022 jsem se zúčastnil soutěže Petrohradské filharmonie a vyhral pozici solisty.

V 7 ráno jsem se probudil, jako první jsem si rozklikl zprávy a spatřil jedné slovo: “Válka”.

Prvního února jsem se vrátil do Ruska, jak se tehdy zdálo, navždy, abych byl se svou zemí během těžkého období, abych získal další vzdělání a zabýval se tvorbou v rodném městě. Protože jsem se neviděl mimo kontext ruské kultury. Přemýšlel jsem o osudech Sergeje Prokofjeva, Andreje Tarkovského, Sergeje Dovlatova, kteří též emigrovali, ale následně trpěli daleko od vlasti. Dokonce jsem nakreslil Descartův čtverec a vypočítal v procentech, že takhle to bude trochu lepší. Doslova malinko. Mně se zdálo, že je to racionální a vyvážený krok. Ale tehdy katastrofa ještě nenastala.

Do poslední chvíle jsem nemohl uvěřit, že začne skutečná válka. Mně se zdálo, že Putinův režim umí vést pouze hybridní války. Že Putinova elita má až moc ráda svůj nakradený majetek, až moc si váží osudů svých dětí, které studují a žijí na Západě. Ukázalo se však, že takzvaná elita je spálené pole, že každý z nich je připraven obětovat všechno kvůli uspokojení ambicí jednoho šíleného diktátora. 23. února my s matkou jsme se prali, zda bude válka. Tvrdil jsem, že to není možné, ale ona již plánovala, co bude dělat, pokud mě mobilizují (jak se ukázalo, rodiče vlastně všechno vidí na několik kroků dopředu). V 7 ráno jsem se probudil, jako první jsem si rozklikl zprávy a spatřil jedné slovo: “Válka”.

V 7 ráno jsem se probudil, jako první jsem si rozklikl zprávy a spatřil jedné slovo: “Válka”.

Vezli nás v antonu po osluněném nábřež řeky Něvy a četl jsem sbírku básní Mandelštama: “Vrátil jsem se do svého města, jež znám k slzám…”.

Večer jsem samozřejmě byl na protiválečné demonstraci, spolu s jinými nelhostejnými lidmi vyjadřoval svou pozici a utíkal před policisty. Tehdy jsem měl i koncert ve filharmonii, kde se hrála Devátá symfonie Beethovena. A slyšel jsem, jak se lidé mezi sebou baví o slovech z Ódy na radost “V náruč spějte, miliony!” Schillera, která znějí velmi aktuálně vzhledem k probíhajícím událostem. Mně se ale zdálo, že ta slova byla v děsivém kontrastu s nynější hrůzou. Všichni moji známí, přátelé, příbuzní byli proti válce a zažívali hluboký šok. Všichni chápali, že tak jak před tím už nikdy nebude. Chodil jsem na každou protiválečnou demonstraci, která probíhala v Petrohradu, ale měl jsem štěstí nebýt zatčen. Čas běžel, a vědomí toho, že dělám až moc málo, jsem styděl víc a víc. Tehdy jsem vyrobil transparent, napsal na něm “No War” a šel s ním na Gostinyj dvor.

Stačilo ujít 500 metrů a vedle mne zastavil policejní vůz, ze kterého vyběhli černí jestřábi, roztrhali transparent a hodili mě do antonu. Vezli mě po zalitém sluncem nábřeží a četl jsem Mandelštamovu sbírku básní: “Vrátil jsem se do svého města, jež znám k slzám…”.

Když jsme přijeli na místo a policejní eskorta nás chtěla vést do budovy policejní stanice, pokusil jsem se o útěk. Běžel jsem po únorovém ledu a mě, jak zajíce, pronásledovali černí honící psi s narámeníky. Paralelně směru mého pohybu letělo auto s blikačkami.

Byl jsem o jeden blok napřed, ale bohužel pánové policisté měli dobrou fyzickou kondici a výborné gumové podešvy, které neklouzaly na ledu, takže nakonec mě dohnali, nasadili pouta, hodili do auta a, celého od krve, odvezli na policejní stanici. Teoreticky to mohlo skončit trestním řízením, ale osud mě chránil. Přestože mi tímto vyhrožovali, další policejní protokol nebyl vyplněn a stejně jako ostatní jsem dostal 10 dnů vězení.

Tam jsem strávil jedny z nejklidnějších hodin svého života: četl jsem, psal, přemýšlel o věčném a psal básně. Moje svědomí bylo konečně klidné.

Z práce mě během této doby málem vyhodili. Avšak rozhodujícím bylo slovo ředitele orchestru, který po mém propuštění se mnou měl vážný rozhovor a trval na tom, abych šel na dovolenou “z rodinných důvodů”.

Z Ruska jsem odjel den po vyhlášení mobilizace. Byla to červená linie, kterou jsem si označil ještě v březnu. Celé járo jsem pochyboval, zda se mám vrátit zpět, ale drželo mě několik věcí. Definoval jsem si několik důležitých mezí, po jejichž překročení jsem měl bezprodleně odjet: jaderní útok v jakékoli formě, mobilizace či zahájení trestního řízení proti mně.

V Rusku se již fyzicky nenacházím, ale duševně jsem ho neopustil. Stát mě násilně připravil o rodinu, rodné město, zajímavé studium, dobrou práci, ale nepřipravil o poslední: pocit spolunáželistosti k probíhající tragedii.

Rusko a jeho národ mají nekonečný potenciál. Plýtvá se ale na chybné, lživé a zločinné věci.

Rusko si musí přiznat, že spáchalo hrozný historický zločin. A pocit viny by měl být dominující mezi všemi těmi emocemi, které prožívá národ naší země. Musíme se stát kajícím se Německem po druhé světové válce. Jinak se z tohoto prokletého cyklu nikdy nedostaneme. Bez uznání svých historických chyb se všechno bude opakovat pořád. Mně se zdá, že Rusko teď prožívá poslední dny relativního blahobytu. Teď se píše rok 1916, použijeme-li historických analogií. Anebo rok 1605, který se psal před začátkem Smuty.

Mně se zdá, že každý národ existuje kvůli nějakému cíli. Například cílem německého národa je přinášet pořádek do našeho chaotického světa. Vyšší cíl francouzského národa je bojovat za svobodu a dělat to krásně. Mluvíme-li o cíli ruského národa, tak my jsme asi vždycky ten svět učili, jak hluboko má cítit a milovat. Avšak skoro sto let, během kterých se nejlepší lidé Ruska zabíjeli, zavírali a vyháněli pryč ze země, uplynulo od okamžiku, kdy Rusko tuto kvalitu, ten cíl ztratilo. Od této doby jsme pro svět příkladem toho, jak se žít nemá. A dokud se toto paradigma nezmění, Rusko se nedostane ke světu a nezíská svou vlastní cestu, o které tak rádi psali ruští filozofové. Budeme stále strašákem pro celý svět v tom, co se týká úcty k právům, lidské individualitě a svobodě tvorby. Rusko a její národ mají nekonečný potenciál. Ten se ale marně plýtvá na chybné, lživé a zločinné věci. Mně se zdá, že jsem tak moc nakaženi nenávistí vůči lidem a jeden vůči druhému, že jsme přišli o veškerou hloubku, která byla distinktivním rysem ruské kultury. Protože nenávist a zlo nejsou s to být hluboké, nýbrž jen povrchné. Neboť “soužení a úzkost padne na duši každého člověka, jenž působí zlo” (Římanům 2:9).

Michailův kanál na Telegramu, kam dává detailnější úvahy (RU)