Kyš (Andrey)

Mohl bys nám prosím přiblížit svůj život a aktivismus před válkou a stěhováním do zahraničí?

O politiku jsem se začal zajímat zhruba na začátku Navalného kampaně. Co mě konkrétně přimělo k účasti na opozičních aktivitách, nemohu říci; možná jedno z jeho videí. Moje první protestní akce byla 5. května 2018, v den Putinovy ​​inaugurace. Protesty probíhaly po celém Rusku. Tehdy se mi podařilo vyhnout zatčení.

Na podzim téhož roku, kdy se začalo jednat o zvýšení věku odchodu do důchodu, Navalnyj opět začal svolávat protesty. Přišel jsem se spolužákem do štábu Navalného, ​​požádali jsme o letáky, které bychom vyvěsit po městě. Začínali jsme s několika stovkami, pak už letáků bylo více, až jsme dosáhli tisícovky denně. Poté jsme se začali účastnit se schůzek dobrovolníků, pomáhali při přípravě protestů. Na shromáždění dobrovolníků jsem se dobrovolně přihlásil k následným rozhovorám s protestujícími o tom, kde se o akci dozvěděli, abych pochopil, které metody agitační kampaně jsou účinnější. Po 15 minutách rozhovorů jednotka OMON mě poprvé chytla ​​za ruce a vyrazila mi z rukou tablet s poznámkami. Lidé mě vybojovali - to se během protestu opakovalo i několikrát.

Vylezl jsem na stříšku domu a začal jsem skandovat hesla. Když jsem sešel dolů, svázala mě jednotka OMONu, odvezli na oddělení, sepsali protokol, který byl nakonec zrušen, protože osoba mladší 16 let nemůže nést administrativní odpovědnost (bylo mi tehdy 15). Byl jsem umístěn do dočasného záchytného centra pro nezletilé - obdoby zvláštního detenčního centra pro děti. Podmínky se tam příliš neliší od zvláštního záchytného centra pro dospělé.

Kolik vás tam bylo?

V avtozaku (obdoba vězeňského vozu, pozn. překladatele) nás bylo 15 lidí. Na policii mě oddělili od skupiny a zůstal jsem v kanceláři inspektora pro záležitosti mladistvých. Tehdy bylo zatčeno více než 600 lidí. Všechna oddělení byla naplněna, tak mě odvezli do nějakého předměstí.

O pár hodin později mě vyzvedla matka. Nebylo to pro ni jednoduché, moje politické názory nepodporovala, považovala to za zbytečnou a nesmyslnou činnost s velkými riziky. Nepodporovala režim, ale bála se o mě, zvláště po vraždě Politkovské a Němcova a po represích opozice. Příliš jsem ji neposlouchal.

Po zatčení policie podala informace o incidentu škole. Začali na mě vyvolávat velký tlak. Předvolávali mě na disciplinární komisi, snažili se mě udat na sociální služby, obviňovali mě, že vystupuji proti své zemi, opakovali klišé o západních loutkářích, manipulátorech. Hrozili mi vyloučením.

Jaký byl přístup tvých spolužáků?

Spolužáci byli neutrální: většina nechápala, co se děje. Spíš vtipkovali, že jsem neustále na protestech a neustále mám problémy s policií. Byl jsem považován za odborníka na politické otázky, který může říct svůj názor na citlivá témata: volby, významné události v politice. Mezi spolužáky byli i kluci, kteří aktivně podporovali můj postoj, ale sami se báli jít [na protesty], protože věděli, jaké problémy kvůli tomu ve škole mám.

Po zatčení na protestech jsem se poznall s Mashou Malyshevou, dobrovolníci a právničkou ve štábu Navalného v Petrohradě. Když jsem byl předvolán na komisi sociálních služeb komise pro záležitosti mladistvých, zeptal jsem se dobrovolníků v dobrovolnické skupině na právníka a ona mi nabídla pomoc. Stali se z nás přátele. Do mých 18-ti let mě obhajovala na komisích a pak u soudů.

Kolik případů zadržení jsi měl?

Došlo k mnoha nezdokumentovaným zadržením: byl jsem převezen na policejní oddělení, několik hodin držen a propuštěn bez dokumentů, které jsem požadoval, nebo jsem byl jednoduše vyhozen ven. Někdy mě jenom zatáhli do policejního auta a pustili rovnou odtamtud, někdy se mi podařilo utéct z autozaku. Pokud spočítáme všechny této případy, budeme se pohybovat kolem dvou desítek. Není to až tak moc, mnoho aktivistů má více: můj kamarád Jevgenij Musin byl zadržen více než 70krát za účast na protestech, demonstracích a veřejných shromážděních.

Jak tato zadržení následně ovlivnila tvůj každodenní život?

Většina aktivit se odehrávala, když jsem byl nezletilý a ještě studoval na střední škole. Ve škole byly samé problémy - zadržování, nátlak, výhrůžky ze strany učitelů, mimo jiné kvůli kampani ve škole samotné. Zapojoval jsem se i do školní “agendy”. Když byl školní řád upraven tak, že zakazoval používání telefonů ve škole, postavil jsem se proti tomu: odmítal jsem telefon odezvzdat a vyzýval ostatní, aby se neřídili idiotskými pravidly, která porušují zákon. Odhalil jsem korupční schéma ve školní jídelně, kdy kuchaři kradli jídlo přidělené školákům.

Nechali tě dostudovat?

To jo, nechali mě dostudovat, ale po jednom z mnoha zadržení nastala kritická situace, zrovna když byla zavedena pravidla ohledně telefonů a já jsem ho odmítl odevzdat. Zavolali maminku do školy a ředitel na mě začal tlačit: vyhrožoval, že mě teď hned vyhodí ze školy, pokud s tímto pravidlem nebudu souhlasit a nepřestanu účastnit se akcí. Vyvíjeli i nátlak na mou matku, aby si moje dokumenty ze školy vzala sama na svoji žádost. Maminku jsem ale upozornil, že podle školského zákona mě nemají důvod vyhazovat, že by ji uváděli v omyl, trvali na tom, aby moje dokumenty vzala sama na svoji žádost - tohle dělají opravdu rádi. Máma všechno odmítla. Naštvali se a začali mi škodit o to víc, hlavně jednotliví učitelé.

Pověz mi o životě mimo školu.

Po akci 9. září 2018 se v Moskvě a Petrohradu vznikl tzv. nekonečný protest. Aktivisté, kteří se po akci odmítli rozejít, ohlásili časově neomezený protest, který bude trvat, dokud nebudou splněny jejich požadavky: zrušení reformního plánu, demise vlády, zrušení represivních zákonů a vyhlášení svobody pro politické vězně. Několik desítek lidí každý den se zúčastnilo různých akcí po dobu několika měsíců: malá shromáždění, sólové demonstrace a performance. Účastníci byli aktivně pronásledováni policií, zadržování probíhaly téměř každý den po dobu dvou let. Lidé i nadále vycházeli ven každý den, ale s menší frekvencí a v menším počtu. V zimě 2018 jsme skoro každý večer vycházeli na Něvský prospekt – někteří po práci, někteří po škole – a tam jsme stáli s plakáty každých 50–100 metrů. Na jednom z našich oblíbených míst dokonce byla nastálo postavena policejní hlídka k zadržením v případě tabuizovaných hesel na plakátech.

Přibližně ve stejnou dobu se objevila nová praxe zadržení podle KEP - Kniha evidence přestupků. Policie měla informátory, jejichž stížnosti byly používané k zadržení aktivistů. Pokud policie obdržela stížnost na člověka, bude odvedeni na policejní oddělení k podání vysvětlení. Chytli člověka na ulici, drželi ho 3 hodiny na oddělení, vyslechli vysvětlení, zabavili plakát pro kontrolu přítomnosti extremismu a propustili ho, čímž narušili sólovou demonstraci. Tato praxe byla aktivně využívána v roce 2018 - zadržovali postupně po jednom desítky lidí a zas propuštěli je bez protokolů.

Pamatuji si časy, kdy bylo možné stát na Něvském s plakátem „Svoboda politickým vězňům“ několik hodin. Nejúčinnější metodou byly bannery s krátkým jasným heslem o konkrétní problematice, které umísťovali na mostech, budovách, střechách. Byla to bezpečnější protestní metoda s menším rizikem zadržení. Moje spolubojovníci se zúčastnili komunálních voleb jako dobrovolníci a novináři, zapojovali se do politického života města i země za neustálého šikanování ze strany policie a „E“ centra.

Řekni nám o své práci pro SOTA

Toto médium se skládalo převážně z aktivistů, kteří se zabývali protesty, volbami a politickými událostmi v Rusku a SNS. Pracoval jsem tam do února 2022 a kombinoval jsem to s aktivismem. Na konci roku 2020 jsem psal o krajských volbách jako novinář a hodně jsem cestoval - do Leningradské, Pskovské a Velikolukské oblastí. Byl jsem zadržen během krajských voleb, aby se předešlo zaznamenávání přestupků.

Byl jsem na protestech v Bělorusku v roce 2020 jako zpravodaj. Jel jsem sám, stopem - 900 km z Petrohradu k hranicím s Běloruskem. Nepustili mě přes kontrolní pohraniční stanoviště s tím, že nemám žádné právní důvody ke vstupu na území, ale ve skutečnosti kvůli protestům byl omezen vstup cizinců, zejména novinářů. Šel jsem podél hranice několik desítek kilometrů a v noci jsem šel oklikou, abych překročil hranice mimo kontrolní pohraniční stanoviště. Chytil jsem se svezení a dojel do Minsku. Byl to třetí měsíc protestů, byly stále v aktivní fázi, ale už začínaly pomalu mizet. Kontaktoval jsem aktivisty hnutí Země pro život, ten mě představil lídrům protestů. Ukázali mi „Náměstí proměn“ – jedno z nejpopulárnějších protestních sidlišť v Minsku, kde bezpečnostní síly zabily jednoho z aktivistů – Ramana Bandarenka.

Jaké byly obecně tvoje dojmy z Běloruska a místních protestů?

Velmi pozitivní: velmi byla cítit solidarita a interakce mezi lidmi. Stěží bytse uviděli něco podobného v Rusku. Každý v Bělorusku je zapojen do opozičních aktivit. Tam jsem se nesetkal ani s jedním člověkem, který by podporoval Lukašenkův režim. Tedy až na jednu starší paní z Ruska. Rusové velmi často se bojí říct otevřeně, že jsou proti Putinovi, protože se bojí negativních následků. Tam se lidé nebáli, mluvili otevřeně. Jejich solidarita, sjednocení a efektivní metody protestů a konspirace strašně mě nadchly. Bolelo ale, že protesty byly příliš poklidné. Ne, opravdu si nemyslí, že jsou potřeba násilné metody, ale je třeba něco víc, něco radikálnějšího než vyjít mírový protest a pak se zas rozejít domů.

Jak ses ocitl na vojně?

Při další akci v Pskově byl jsem zadržen a bylo mi předáno předvolání, ačkoli mi bylo tehdy 17 let. Předvolání bylo na 14. prosince a já mám narozeniny 13. prosince. Podle zdravotních požadavků jsem byl způsobilý skládat základní vojenskou službu, a možnost se tomu nějak vyhnout, jsem neměl. Rozhodl jsem se, že teď bude lepší jít: čím dřív se to začne, tím dřív to skončí. Absolvoval jsem lékařskou prohlídku a byl jsem přidělen k vesmírným jednotkám, konkrétně do základny kousek od Petrohradu a už 15. prosince jsem šel do distribučního centra.

Stereotypy o přemalování trávy a jiné se nenaplnily. Také zde nebyla téměř žádná dědovščina (šikanování nováčků). Podmínky nejsou tak drsné, jak se o tom vypráví, ale bylo to v jednotkách kolem Moskvy nebo Petrohradu, v regionech byla situace asi horší, ale o žádných hrůzách jsem odtamtud neslyšel.

Byl jsi aktivní v armádě?

Ne, na vojně je to zakázáno zákonem. Vedení základny dostalo informace o tom, co jsem dělal v civilu. Vážně se mnou promluvili, že je lepší nic takového na vojně nedělat, jinak budu mít velké problémy.

Co se dělo po armádě?

Během doby, kdy jsem skládal základní vojenskou službu od roku 2020 do roku 2021, se toho stalo hodně: Navalnyj se vrátil, byl uvězněn. Byly zvěřejněné vyšetřování o paláci, o otravě Navalného, došlo k nejmasivnějším protestům od roku 2012. Bezprostředně po nich bylo štáb Navalného zakázán a rozehnan: někteří byli uvězněni, někteří vytlačeni do exilu. Mnoho lidí i mezi mými přáteli opustilo zemi.

Přemýšlel jsi o migraci?

Ne, ani mě to nenapadlo. Chápal jsem, že je vysoké riziko, že skončím ve vězení, ale doufal jsem, že se mi to vyhne. V zahraničí jsem kromě Běloruska a Ukrajiny jako dítě nikdy nebyl. Viděl jsem se jen v Rusku, budoucnost jsem plánoval jen tam. Chtěl jsem a stále chci procestovat Rusko, vidět naši velkou a krásnou zemi.

Po vojně jsem plánoval na jaře 2022 nastoupit na Petrohradskou polytechnickou univerzitu.

V té době bylo téměř nemožné zapojit se do aktivismu bez vážných rizik. Ukázalo se, že celá opozice byla vyčištěna: žádné akce, žádná shromáždění, lidé jsou vězněni. Řekl jsem si: však stále můžu provádět sólové demonstrace.. 15. prosince jsem se vrátil z vojny a už 31. prosince jsem vzal letáky „Hledá se Putin“, které jsme vylepovali před dvěma lety, vylez na střechu a rozházel je odtamtud, načež jsem se schoval na pár dní.

V lednu jsem se svými přáteli každý týden uspořádal sólové demonstrace na Něvském. Bylo to napjaté, protože tam byly časté hlídky. Když přicházela stížnost a policie už jela naším směrem, rozdělili jsme se a zdrhli. Demonstrovali na podporu Zaremy Musaevové a v den výročí vraždy antifašistů Stanislav Markelov a Anastasia Baburová.

Zlom nastal 29. ledna. Demonstroval jsem na Něvském prospektu s plakátem „Putin je zloděj“ asi 3 hodiny, když mě udal kolemjdoucí a přímo přede mnou zavolal policii. Chci ale poznamenat, že u 95% kolemjdoucích jsem zaznamenal pozitivní reakci na můj plakát. Doslova jenom tři nebo čtyři lidé se zastavili a vyjádřili nespokojenost.

Když přijel minibus s policií, vůbec nechápali, koho mají zadržet, a já jsem prostě odešel, než něco pochopili.

Následující den zaklepali na naše dveře. Máma šla ke dveřím, řekli jí: "Dobrý den, jdeme za vaším synem, čeká na nás." Napsal jsem matce, že to je policie. Maminka už v té době měla pro mé aktivity větší pochopení, s podobnými věcmi se již setkala a odpověděla, že tu žádný takový člověk není, že se mýlí. Pokračovali v klepání ještě půl hodiny. Uplynula další hodina. Volá mi neznámé číslo: „Dobrý den, jmenuji se Igor, jsem z ministerstva dobrých skutků. Máme pro vás obchodní nabídku." Byl to telefonát z centra "E". Schůzku jsem odmítl a uslyšel: „Nemyslíš si, že tvoje žerty z 31. prosince (akce s letáky) zůstanou bez povšimnutí. Myslíš, že za to nic nedostaneš?" Rozhovor jsem nahral a poslal redaktorovi. Následně vyšel článek o náboru aktivistů a novinářů do Centra E.

V den vynesení rozsudku v případu Nikity Uvarova jsme vyrobili transparenty „Dítě ve vězení“, „Svoboda pro Nikitu“ a pověsili jsme je na stejnou střechu, odkud jsem rozházel letáky. Tehdy u mého domu byla umístěna stálá hlídka. Strávil jsem dva dny u přátel, pak jsem se rozhodl, že mě stejně dřív nebo později chytí, a šel domů. Když jsem se přiblížil k domu, policajti vyskočili z civilního auta a okamžitě mi zkroutili ruce za zády. Jeden z nich, vousatý Armén, otevřeně me vyprovokovával ke konfliktu. Policie mě prohledala a vzala mi všechny osobní věci. Při prohlídce se mi podařilo informovat o zadržení své přátele.

Odvezli mě na policejní oddělení. Po výslechu a výhrůžkách jsem byl obviněn podle článku o organizování shromáždění. Jedná se o zatčení na 10 dnů nebo pokutu až 20 000 ₽. Zůstal jsem přes noc v cele. Soud byl naplánován na druhý den ráno, ale soudce jednání přerušil, aby se seznámil s materiály případu a nechal mě jít rovnou ze soudní síně.

Můj kolega ze SOTA byl informován o mém zadržení. Většina redaktorů ale o mém aktivismu nevěděla, tak se rozhodli, že je to kvůli odmítnutí spolupráci s Centrem E, a zveřejnili článek, že po pokusu o nábor byl poblíž svého domu zadržen novinář SOTA. Pak se ale zjistilo, že důvodem zadržení bylo to, že jsem vyvěsil transparent. Po tom přestali se mnou spolupracovat, aby si zachránili svůj prdel a svoji pověst.

O týden později došlo k akci kamionářů proti covidovým omezením. Připojil jsem se jako externí pozorovatel a fotograf. Tam mě spoutali spolu s účastníky a odvezli na oddělení. Osobně pro mě přijel vousatý Armén s kolegou. Byl jsem přemístěn do druhého patra do kanceláře vedoucího kriminální služby. Tenhle vousáč mě tam trochu zmlátil a vzpomněl si na všechny staré urážky. S jeho kolegou si začali hrát na dobrého a špatného policajta. Jeho kolega řekl: „Máš několik variant, co se bude dít dál. Teď s tím vším buď přestaneš, vše bude pro tebe dobré, anebo budeš pokračovat a budeš mít hodně velké problémy, sám víš, jaké. I když je tu ještě jedna možnost: můžeš pokračovat ve svých protestních akcích. Musíš nás na ně ale předem upozornit – čas, místo, účastníky. Někdy tě zadržíme jen tak naoko, abychom neprozradili tuto naši dohodu.“

Nejprve jsem jim chtěl říct, ať jdou do háje, ale pochopil jsem, že když teď náhle odmítnu nabídku, možná už rovnou odsud pojedu do speciálního záchytného centra. A také mě zajímalo, jaké podmínky spolupráce budou nabídnuté. Byl to dlouhý dialog. Chtěli, abych jim udával všechny informace o akcích, aktivistech, kontaktech, sociálních sítích, zprávách, chatech, obecně řečeno o všem, až po to, kdo s kým spí. Na oplátku nabídli peněžní odměnu ve výši 10 000 až 20 000 ₽ (poznámka: průměrná mzda v Rusku pro rok 2020 byla 32 422 ₽). a pomoc s přijetím na univerzitu a s prácí. Musel bych s nimi podepsat smlouvu o spolupráci a nemohl jsem ji nikde zveřejnit. Řekl jsem, že si to promyslím a odpovím za týden. Myslel jsem si, že když 27. února udělám akci na památku Němcova, bude to taková svérázná veřejná odpověď ve smysli “kluci, ne, promiňte”. Byl jsem propuštěn s falešným protokolem.

Jas se vrýl do tvé paměti den 24. unora?

Měl jsem jít do práce, jak se do telegramových kanálů začaly přicházet zprávy o ruských raketách bombardujících Ukrajinu. Byl jsem v šoku, do žádné práce jsem nešel, prostě jsem nemohl. Večer jsme měli v plánu vyrazit do centra na akci proti válce. Později jsem dostal zprávu, že moji přátelé jsou zadržováni přímo u východu z domovů. Z okna jsem viděl policejní mikrobus. Vylezl jsem z okna a odešel na akci.

Po akci na památku Němcova jsem se schoval u přátel. Druhý den zadrželi mého bratra, se kterým jsme si velmi podobní. Byl konec února. 2. března den jsem měl nařízen soud, kde mi byla uložena pokuta 20 000 ₽. Sotva jsem vyšel z budovy soudu, policajti mě znovu chytili, odvezli na policejní stanici, kde byl zase soud a tehdy jsem byl na 8 dní zatčen. Byl jsem informován, že centrum „E“ mě chce poslat do vězení podle článku Dadinského - pokud člověk má 2 soudní rozhodnutí, která vstoupila v platnost, je to považováno za správní porušení, pokud od 3 - už to je trestní čin.

Po osmi dnech ve věznici mě navštívil starý známý, vousatý Armén. Řekl, že mám dvě možnosti: buď půjdu do vězení, nebo budu spolupracovat s Centrem E. Rozhodl jsem se, že si raději půjdu do vězení. Dali mi poslední den svobody venku, abych si to rozmyslel.

Jak se to stalo, že jsi skončil v Česku?

Začátkem února jsem dostal cestovní pas, abych mohl v krizové situaci odjet, i když jsem netušil kam: žádné peníze, žádní přítelé v zahraničí, co tam budu dělat?

Zavolal jsem Máše. Rozhodli jsme se, že musím hned teď odjet z Ruska. Vymyslela plán. Přišel jsem domů ze speciální záchytné stanice, vzal si malý batoh, svetr, který teď nosím, doklady, notebook, jiná technická zařízení, vypnul telefon, vyhodil SIM kartu a jel ke kamarádům. Do poslední chvíle jsem si myslel, že mě vyhodí z letadla. Ale vše se povedlo. Později jsem si uvědomil, že prostě nepočítali s tím, že bych mohl tak náhle odjet. Nebo mě v podstatě chtěli přimět k tomu, abych odjel a přestal se svými aktivitami.

10.března jsem přistál v Istanbulu. Jsem prostě netušil, jak budu tady dál žít, co si v Turecku počnu bez znalosti jazyka a bez vzdělání. Měl jsem jedinou možnost: odjet do Evropy a požádat o azyl. Tak dostanu ochranu před Ruskem a rovněž i záruku, že mě tam nevrátí. Budu mít stabilitu a nějaký legální pobyt. Většina zemí EU zastavila vydávání turistických víz Rusům a vyřízení humanitárních víz trvá dlouho. Pokud člověk není ve své domovské zemi, nemůže žádat o vízum na ambasádách jiných zemí. To znamená, že jsem se musel vrátit do Ruska a požádat o vízum na ambasádách zemí EU v Rusku. Ale nešlo to. A tak jsem napsal dopis na ambasádu, kde vysvětlil, že jsem odjel z Ruska kvůli pronásledování a co mi tam hrozí.

Nakonec mi zavolal konzul z české ambasády v Istanbulu s tím, že se pokusí zjistit, jak mi pomoci. Několik týdnů od nich nepřišla žádná odpověď, ale po necelých třech týdnech mi český konzul napsal, že jsou připraveni mi udělit vízum.

Dva dny po podání žádosti bylo vízum připraveno. Po příjezdu do ČR jsem hned na letišti požádal o azyl, dali mi informační leták pro uprchlíky, vysvětlili, na co se mám připravit a odvezli mě do přijímacího střediska. Podmínky tam nebyly špatné, nehledě na mříže okolo, cítil jsem se tam pohodlně. Měli jsme plnou penzi, internet přes místní počítače: veškeré technické zařízení nám byly zabavené. Zůstal jsem tam asi na týden, pak byl první pohovor s migrační policii (pozn. Ministerstvo vnitra České republiky). Převyprávěl jsem jim celý svůj příběh zadržování a zatýkání. Celý pohovor trval asi 6 hodin. Poté jsem dostal dočasný občanský průkaz a řekli mi, že budu převezen do pobytového střediska, kde budu čekat na rozhodnutí, na které mimochodem pořád čekám.

Jak jsi našel českou pobočku Vesny?

Podporuji Vesnu od roku 2020. Přes byvalou koordinátorku štábu Navalného v Petrohradu, která je nyní také v České republice, jsem se dostal k Sashovi (jméno změněno), aktivistovi Vesny z Petrohradu, který odjel z Ruska někdy v letech 2018-2019. Představil mě dalším členům českého oddělení, kam jsem se hned přihlásil, a začali jsme rozvíjet české hnutí.

Jak se to stalo, že jste stál v čele české pobočky?

Na konci června byl sraz všech aktivistů českého oddělení, kde jsme přijali nové Stanovy a proběhly volby do vedoucích a pracovních funkcí. Nechtěl jsem být zvolen do role koordinátora. Bydlím daleko od Prahy a na dálku je to těžké. Ale nikdo, kromě mě, nechtěl převzít odpovědnost, která není nijak placená. Každý z nás má svoji práci nebo studuje. Nakonec jsem se ucházel o místo koordinátora a byl zvolen. Realizovali jsme několik večerů psaní dopisů, akci 12. června, v červenci akci na podporu Gorinova, neustále se účastnili protiválečných demonstrací a začali se rozšiřovat. České oddělení se rozrostlo ze 4-5 lidí na 15.

Jaký je podle tebe hlavní rozdíl mezi ruskou opozicí a aktivismem v zahraničí a v Rusku?

Nejmasovější protesty v ČR jsem nestihl (26.3.), protože jsem dorazil v dubnu. Vím, že Česká republika není nejoblíbenější zemí pro politické migranty a mile mě překvapilo, jak je tady toto téma rozvinuté. Je tady víc aktivity než, například, v Gruzii. Samozřejmě i zde se setkávám s lidmi, kteří nechápou, proč to děláme, ale většinou lidi tady jsou moc aktivní. Například akci s rakví jsme připravovali 4 dny a materiál jsme získávali společným úsilím aktivistů a podporovatelů Vesny.

Ale srovnávat protiválečnou činnost v Rusku a v zahraničí není úplně správné. V Rusku s vypuknutím války došlo k masivnímu protiválečnému protestu, každý den vycházeli ven tisíce lidí. Mnozí byli zadrženi, ale žádný masový strach zatím nebyl. Ve zvláštním záchytném centru se mnou byly stovky zatčených při akcích, ale jejich zatčení je morálně nezničilo, a nadále jsme se sjednocovali a vystupovali proti valce. Lidé, kteří zde něco dělají, chápou, že jim nic nehrozí. Proto hodnota ruských protestů v zahraničí a v Rusku se liší ve prospěch Ruska. Dokonce i tady, v Evropě, se lidé, kteří již mají povolení k pobytu, trvalý pobyt nebo dokonce občanství, nadále se bojí dělat elementární věci: veřejně vystupovat, ukazovat svůj obličej na shromážděních. Ano, mnoho lidí má v Rusku rodiny, ale ze zkušenosti mohu říci: málokdy navštěvují příbuzné, na to musíte být opravdu známí. Pravděpodobnost, že někdo z příbuzných dostane výpověď nebo budou mít nějaké jiné vážné následky, je téměř nulová.

Kde se vidíš po válce?

Vážně jsem o tom nepřemýšlel. Není jasné, jak dlouho tato válka bude trvat: rok, 8, 10 let. Jak to skončí, taky není jasné. Je spousta otázek, ale dokud Putin a jeho banda zůstanou u moci, dokud nebudou uzavřené případy opozičníků a nebudou propuštěni političtí vězni, neexistuje žádný způsob, jak se vrátit do Ruska, pokud budu chtít zůstat na svobodě.

Jakou hodnotu pro tebe má aktivismus?

I v zahraničí je to velmi důležitá věc: naším cílem je sjednotit tady Rusy, aby pomohli opozici a politickým vězňům v Rusku, ukázat evropskému společenství, co se v Rusku skutečně děje, mluvit o těch lidech, kteří stále bojují a jak můžeme jim pomoci.

Co bys chtěl sdělit evropskému společenství a ruským aktivistům v zahraničí?

Aktivistům v zahraničí bych chtěl vzkázat: přestaňte se mezi sebou hádat, zaměřte se na věci, které vás spojují, přestaňte se bát, buďte aktivnější, podnikavější, odvážnější a směřujte k našemu společnému cíli – Svobodnému Rusku. Co se tyka lidi v Rusku, mohu jen říci: nevzdávejte se a nezoufejte, dělejte to, co považujete za správné. Rusko určitě bude svobodné.