Pavel

Pavel je talentovaný fotograf a zakladatel projektu Ukryt, který poskytuje ubytování uprchlíkům.

Povězte nám prosím něco o sobě: odkud pocházíte, kolik je vám let, co jste dělal před příjezdem do České republiky a co děláte nyní?

Jmenuji se Pavel Oskin a je mi 49 let. Do Prahy jsem přijel z Jekatěrinburgu v roce 2008. Jsem fotograf. Mám v Praze vlastní ateliér, ale věnuji se hlavně krajinářské fotografii a mou prací je učit lidi fotografovat krajinu. Pořádám mistrovské kurzy po celém světě: na Islandu, ve Skotsku, na Novém Zélandu, v Japonsku, Norsku a v mnoha a mnoha dalších zemích.

Povězte nám o vašem společném projektu s Dumem Dobra: jak tento nápad vznikl, jak probíhala realizace, kdo vám s touto iniciativou pomáhal?

Od samého začátku války jsem přemýšlel o tom, jak bych mohl Ukrajině pomoci. Rozhodnutí padlo samo od sebe: Když jsem byl na turné v Benátkách, zavolal mi kamarád a nabídl mi, že mi na dva roky přenechá velký pokoj v Praze, asi 500 metrů čtverečních, který budu využívat podle svého uvážení na pomoc uprchlíkům. V té době jsem viděl na Facebooku příspěvek svého kamaráda Ilji Fominycha, jednoho ze zakladatelů charitativní nadace Dum Dobra, o tom, že zřizují ubytovny pro uprchlíky. Kontaktoval jsem je a zahájili jsme proces rekonstrukce.

Na Facebooku jsem sehnal peníze a přitáhl mnoho dobrovolníků s prosbou o pomoc, Dum Dobra pomohl se stavebními dělníky a materiálem a stavbu jsme dokončili za tři měsíce. Ubytovna má 12 pokojů, každý pokoj je určen pro šest lidí, postavili jsme 10 sprch, 8 záchodů, vybavili kuchyň, dobrovolníci z Itálie nám dali pračky, lidé přivezli ledničky. Celkově má nyní vše potřebné pro normální život. Od začátku jsme se rozhodli přijímat pouze ženy s dětmi a toto pravidlo dodržujeme dodnes. Prosíme naše obyvatele, aby si hledali běžné bydlení, aby i ostatní potřební měli možnost se v Praze usadit. Ale některé velké rodiny u nás žijí od samého začátku.

Povězte nám o svém týmu, jak jste se s těmito lidmi seznámili, kdo čím se zabývá?

Po dokončení rekonstrukce jsem založil vlastní charitativní organizaci. Jmenuje se Úkryt z.s. Pomáhá mi dcera, přítelkyně a můj italský přítel Paolo Bartolozzi.

Sbíráme peníze na řešení technických problémů, které se neustále objevují, podporujeme obyvatele, kteří mají vážné problémy. Většinu našich obyvatel tvoří děti, takže pro ně pořádáme různé kluby a vzdělávací kurzy.

Na jaké problémy jste při tvorbě tohoto projektu narazili a jak se vám je podařilo vyřešit?

Hlavním problémem při realizaci tohoto projektu bylo správné plánování v rámci finančních omezení a při řízení stavby. Tento úkol převzal skvělý člověk a můj přítel Martin Veselý z Nymburka. Odpověděl na mou prosbu, aby přijel na víkend a pomohl se stavbou, ale zůstal s námi 2,5 měsíce a přispěl k tomuto projektu po profesionální stránce nejvýznamněji.

O dobrovolnictví existuje několik mýtů, co si o nich myslíte? Opravdu je každá pomoc přínosná?

S tímto konceptem úplně souhlasím. Podařilo se mi najít nějakou práci pro každého, kdo nám chtěl pomoci. Během stavby jsme otevřeli charitativní sklad, který fungoval více než půl roku, obrovské množství místních lidí, Čechů i Rusů nám nosilo různé věci, nádobí, nábytek, vše, co bylo pro lidi potřebné, a my jsme to rozdali stovkám lidí v nouzi, včetně toho, že jsme na Ukrajinu poslali několik aut. Hodně lidí nám pomáhalo prací v tomto skladu.

Je darování peněz nejlepším způsobem pomoci?

Dávat peníze na charitu je samozřejmě užitečné a bez takové pomoci bych pravděpodobně nebyl schopen tento hostel postavit. Zareagovalo obrovské množství lidí z celého světa a převedli zcela rozdílné částky, od 10 do 10 000 eur, za což jsme samozřejmě velmi vděční. Ale neméně cenná je pomoc těch lidí, kteří chodili do práce každý den od rána do večera a pracovali rukama, takže vše záleží na schopnostech a chuti člověka. Ale nejdůležitější je, abychom se spojili a pomohli těm, kteří to potřebují.

Dobrovolnictví je pro bono, a proto není povinnou prací?

Dobrovolnická práce je velmi důležitá a na jedné straně je bezplatná, na druhé straně, pokud věříte v karmu, pak se vám samozřejmě všechno dobré, co uděláte, vrátí. Povinné nebo ne, to si musí každý rozhodnout sám. Těžko říct, ale určitě vidím, že někteří lidé nikdy nepřestanou a většinu lidí nakonec pomáhání unavuje; myslím, že je to pochopitelné.

Během výstavby ubytovny i po ní jsem také hledal bydlení pro uprchlíky. S tím mi pomáhali všichni moji přátelé a známí, dokonce i jen náhodní lidé, kteří sledovali mé příspěvky na Facebooku, a s mnohými z nich jsem stále v kontaktu. Celkem jsme během prvního půl roku našli bydlení pro několik set lidí, nepočítaje ty, kteří bydlí v naší ubytovně.

Jak zvládáte psychický tlak, když je kolem vás tolik bolesti?

Práce byla tím, co mi umožnilo vyrovnat se se stresem, jen na ni nezbýval čas. Vstával jsem v šest ráno, do práce na ubytovně jsem odcházel v sedm, často jsem se vracel po 21. až 22. hodině, při takovém rozvrhu je těžké se frustrovat. Pochopil jsem jednu prostou věc: nouze nebo utrpení by mně ani Ukrajincům, kteří se ocitli v těžké situaci, nepomohly, ale neustálá monotónní práce opravdu ano, a tak jsem to dělal.

Jak tento projekt ovlivnil váš osobní život?

V době výstavby hostelu jsem prožíval těžký rozchod s člověkem, se kterým jsme spolu žili téměř čtyři roky. Nastěhoval jsem se do ateliéru a od začátku války tam se mnou žilo asi 20 uprchlíků. Jedna holka mi chtěla pomáhat a chodila se mnou na stavbu každý den od rána do večera, dělala jakoukoli práci. A nějak se mezi námi postupně začal vytvářet vztah, který přerostl v silné vzájemné pocity. Jsme spolu dodnes a brzy se vezmeme. To je snad jediná dobrá věc, která mě díky válce potkala. Ale to samozřejmě není všechno. Ti, kteří žijí v naší ubytovně, kterým jsem pomohl s bydlením, se získáním internetového připojení, oblečení, jídla a dalších věcí, ti všichni lidé se stali mou rodinou. Jsme si velmi blízcí. Je pro mě neuvěřitelně motivující a dodává mi sílu, když po dlouhé přestávce přijdu na ubytovnu a desítky dětí mě běží obejmout.

Povězte nám o lidech bydlících ve vašem domě. Každý z nich má svůj vlastní příběh a tragédii, ale možná se vám někdo obzvlášť vryl do duše?

Od našich uprchlíků jsem slyšel mnoho příběhů, které byly plné utrpení, ztrát a bolesti. Asi nejlépe si pamatuji příběh jedné ženy z pohraniční vesnice v Černihivské oblasti. Vyprávěla mi o věcech, které jsem jako dítě viděl jen ve filmech o válce. O tom, jak Rusové naháněli lidi do sklepů, drželi je celé dny o hladu, bez vody a možnosti jít na záchod, stříleli muže, rabovali domy, brali lidi do lesa a napodobovali popravy. Z těch příběhů mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Co byste poradil a popřál ostatním dobrovolníkům a aktivistům?

Přeji všem dobrovolníkům a aktivistům, aby pokračovali a nepolevovali, dokud nebude nepřítel poražen, dokud krásný a svobodný národ Ukrajiny nenajde klidný život. Na tom závisí i náš budoucí život.

Jak se mohou lidé obrátit na váš projekt s prosbou o pomoc? Jak mohou lidé pomoci vašemu projektu?

Pokud potřebujete pomoc nebo chcete pomoci, můžete nás kontaktovat prostřednictvím webové stránky ukryt.org.