Káťa a Dima

Káťa a Dima (jména byla změněna) jsou zasnoubení. Potkali se v kurzu anatomie na lékařské fakultě, kde nyní pokračují ve studiu. Káťa se přestěhovala v roce 2019, Dima žije v České republice sedmým rokem, od června 2021 je koordinátorem české pobočky Vesna. Káťa je z Kyjeva, Dima je z Tuly. Zeptali jsme se na jejich životy, důvody, proč se stěhují, a jak je oba ovlivnila válka v Ukrajině.

Proč jste se rozhodl přestěhovat?

Dima: Ze stejných důvodů, kvůli kterým se lidé stěhují z Ruska. Když jsem tam žil, viděl jsem, že to všechno skončí velmi špatně. Druhým důvodem je, že jsem nemohl získat kvalitní lékařské vzdělání v Rusku, protože pocházím z rodiny lékařů a víme, že lékařské vzdělání v Rusku se každým rokem zhoršuje a nyní je v žalostném stavu. Pokud jsem chtěl být lékařem, musel jsem odejít.

Káťa: Měla jsem trochu jiné důvody. Hlavním cílem bylo získaní dobrého lékařského vzdělání. Tady [na Ukrajině] je docela oblíbení získat vzdělání v zahraničí: v Polsku, České republice.

Povezte nám o svém prostředí před a po přestěhování: své rodině, přátelích, blízkých lidech. Jaké jsou názory těchto lidí? Vy dva jste se setkali ještě před válkou, ale také po anexi Krymu – jak tato situace ovlivnila vás a vaše okolí?

Dima: Celá moje rodina reagovala na anexi Krymu s odporem. Vzpomínám na tuto dobu: 2014, bylo mi 16 let, přišla za mnou matka a řekla: „Sbal si věci, teď odjíždíš do ČR“ (moje sestra žije v ČR), protože si myslela, že začne to, co začalo nyní v roce 2022 - ne lokální konflikt, ale globální válka. Ale bohužel Evropané to všechno tehdy spolkli.

Středoškolské studium v ​​Rusku jsem ukončil v 11. třídě. Můj táta je etnický Ukrajinec, máma má příbuzné Ukrajince, ale sama je Ruska. Všichni jsme se kvůli tomu cítili hrozně, naprosto strašně. Otec má příbuzné, kteří mluví pouze ukrajinsky. On se narodil v Novosibirsku, ale do ukrajinské rodiny: jeho dědeček měl příjmení Sulenko [změněné příjmení] a babička Linnik [změněné příjmení] a narodili se v malých městech na Ukrajině. Byli to přesně ti osadníci, kteří se přestěhovali na Sibiř ¨za půdou¨

To znamená, že se dobrovolně přestěhovali?

Dima: Ano, za dob Sovětském svazu. Jedna část rodiny pocházela z Charkovské oblasti a druhá část je ze Sumské. Po anexi Krymu jsem přišel do školy a učitel zeměpisu mi říká, že Ukrajina je ¨děvka¨ a že to tam teď všem ukážeme. A všichni moje spolužáci si to mysleli stejně. Nechápal jsem jak je to možné? Co je to za nesmysl? Pomyslel jsem si, že to je začátek konce.

Káťa: Když v roce 2014 začala okupace Krymu, byla jsem v osmé třídě a tehdy jsem to všechno samozřejmě vnímala úplně jinak než teď. Teď tu situaci chápu úplně jinak. Protože samozřejmě ve třídě jsme o tom četli a cítili jsme to, ale já jsem se přímo nezúčastnila konfliktu na Donbasu. Tehdy jsme tuto situace vnímali úplně jinak: zdálo se, že to všechno je daleko a že to brzy skončí. Nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho. Samozřejmě to tehdy bylo děsivé, nějakou dobu jsme nechodili ani do školy, ale věřili jsme, že pokud Majdan vyhraje, i přes strašlivé oběti, tak se situace s Krymem také brzy vyřeší.

Zúčastnil se někdo z vašich příbuzných a přátel Majdanu?

Káťa: Moji starší přátelé se zúčastnili, ale moji rodiče ne. Více se starali o rodinu, o děti, podporovali účastníky Majdanu, jak jen mohli, to znamená finančně.

Změnilo se vaše prostředí, když začala válka? Co si o tom, co se děje, myslí vaši přátelé a příbuzní? S kým udržujete kontakt?

Dima: V tomto ohledu jsem měl štěstí, protože všichni moji blízcí lidé od začátku byli proti válce. Nepříjemná událost se stala jednou mojí pratetou, ta nechápala, jak funguje internet a proto se dívala na státní televizi a někdy také začala vyprávět mé vlastní babičce všechny tyhle propagandistické nesmysly. Ale rychle jsme ji nainstalovali Telegram, aby se osobně dozvěděla o všech hrůzách, které se dějí na Ukrajině. Teď je úplně normální. Z otcovy strany mám bratrance, o kterých si myslím, že podporují válku. Jsou možná pasivnější, ale už s nimi nekomunikujeme. A vlastně jsme s nimi předtím také nekomunikovali.

Káťa: V mé rodině došlo k určitému rozdělení názorů, například s matčinou sestřenici. Jde o docela úzké rodinné vazby a ona velmi dlouho žila a studovala na Ukrajině. Ještě za Sovětského svazu se její rodiče přestěhovali do Moskvy a tak tam žijí už docela dlouho. U této části příbuzných neexistovalo žádné normální stanovisko, takže s nimi prostě nekomunikujeme, už je nevnímám jako svoji rodinu, ať to zní jakkoli. Ale ze strany opravdu blízkých lidí, mých přátel, i z Ruska a Běloruska, jsem se setkal pouze s podporou a aktivně negativním postojem k válce. Snad mám štěstí, protože většinu kamarádů mám z lékařské fakulty, jsou to vzdělaní a jednoznačně vysoce inteligentní lidé.

Káťo, byla jsi někdy v Rusku?

Káťa: Ne.

Byl jsi na Ukrajině, Dimo? A pokud ano, jak jsi se tam cítil?

Dima: Byl jsem na Ukrajině. Přijeli jsme v roce 2013 a doslova o šest měsíců později začal Majdan a viděli jsme, co se děje na všech těch místech v Kyjevě na vlastní oči. To na nás udělalo obrovský dojem, i v té době byl Kyjev vynikající město, mnohem lepší než Moskva. Pro mě osobně – mnohem volnější, mnohem jednodušší, lépe se dýchalo. Všichni jsme tam mluvili rusky. S nikým nebyly problémy.

Žádná rusofobie, o které se v Rusku neustále mluví v televizi?

Dima: Rozhodně ne. A byl to pro nás šok, když propagandisté ​​začali zpívat tuto písničku o útlaku ruského jazyka v Kyjevě a na Ukrajině. Zeptal jsem se otce: „Tati, proč jsme se nepřestěhovali sem? Proč žijeme v Tule? Existuje Kyjev, nejkrásnější město v nejkrásnější zemi, proč tam nejsme? A proč to tak nemáme u nás? Proč tomu tak není v Moskvě?"

Povězte nám o svých předválečných společenských aktivitách. Změnil se od války váš společenský život?

Káťa: Přiznám se, že jsem tomu věnovala málo úsilí, protože jsem se více soustředila na studium. Studuji na nejtěžší fakultě – lékařské. Ale to samozřejmě není omluva pro nedostatečnou účast na politickém životě. Studium bylo těžké, v prvním ročníku mi začalo dálkové studium kvůli Covidu, ve druhém také. Během třetího ročníku zrovna začala válka. Snažila jsem se proto nějak držet krok se studiem a zároveň se starat o rodinu. Ale mohla jsem udělat víc, i když jsem studovala.

Dima: V Rusku jsem se účastnil dobrovolnických aktivit ve škole, byl jsem dobrovolník. Tehdy jsem to ale nevnímal jako něco ideologického, jen jako něco užitečného a dobrého.

Co to bylo za práci?

Dima: V Tule je dobrovolnické centrum. Sociální podmínky v Rusku, když jsem odcházel, nebyly příliš dobré. Jeden z příkladů naší práce: ve škole jsem dělal Dědu Mráze během novoročních svátků. Dalším příkladem je příprava divadelních představení pro lidi v hospici. Hospic v Rusku je hrozná věc, je příšerné tam být a my jsme se snažili ty lidi nějak rozveselit, podpořit. Dětské oslavy, dobrovolné brigády – tohle všechno jsem dělal. Po přestěhování do České republiky, po nástupu na univerzitu a v prvním ročníku jsem se hned začal snažit nějak konsolidovat rusky mluvící studenty v rámci své fakulty. Káťu jsem poprvé potkal na jednom z těchto večerů. Začátkem každého školního roku na naší fakultě shromažďuji rusky mluvící studenty prvních ročníků (lidi z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu) a společně se studenty vyšších ročníků jim pomáháme, aby nepropadli ve studiu, snažíme se jim ulehčit život a studium. Letos to bylo 5 let, co to dělám. Ale teď chápu, že už tehdy, po mém příjezdu sem, jsem se měl více účastnit politického života, protože kdybych to tehdy udělal, tak už teď, vzhledem ke svým letošním zkušenostem z účasti v hnutí Vesna, bych mohl udělat mnohem víc. Nyní musím vše začít od nuly.

Káťa: Skloubit to se studiem, zvlášť v zahraničí, a hlavně na lékařské fakultě, to opravdu není jednoduché. Neustále se učíte: na fakultě, poté v knihovně, po knihovně doma. Neustále se připravujete na testy a zkoušky, pravděpodobnost vypadnutí v prvním ročníku je velmi vysoká. Vyhazov znamená letenku zpět domů. To je jeden z důvodů, proč v první řadě pomáháme prvákům. Nejedná se o rozsáhlou činnost, ale i kdyby to byla pomoc jen pro jednoho člověka, může být tato pomoc neocenitelná.

Tvé příbuzní jsou etničtí Ukrajinci – měli v Rusku nějaké problémy?

Dima: Podle našich pasů jsme všichni občane Ruské Federace. S Rusy nebyly žádné problémy. Ale možná tam bylo něco o čem nevím.

Znají se vaši příbuzní? Setkali se osobně nebo online?

Dima: Ano, jak osobně, tak na internetu. Kromě Kátiného táty, který je stále v Kyjevě.

Káťa: Poprvé jsme se setkali naživo v České republice s těmi, kterým se podařilo odejít po začátku války.

Jak probíhalo první setkání a jak probíhá komunikace nyní?

Káťa: Komunikace je dobrá. Moji se samozřejmě trochu báli, ale seznámili se naprosto normálně. Vše proběhlo v pořádku.

Změnil se nějak od války vztah vašich příbuzných k vám jako k páru?

Káťa: Jedna babička se mě zeptala, jestli nebudu mít problémy, protože chodím s Rusem. Uklidnila jsem ji, řekla jsem jí, že nebudou žádné problémy. Mohu víceméně rozhodovat o těch, kdo jsou teď vedle mě. Samozřejmě jsou i oni pod vlivem propagandy, která nyní probíhá v rámci války, to je naprosto pochopitelné a očekávané. To znamená, že existuje propaganda proti propagandě, kvůli které je na Ukrajině válka, takže teď je moje rodina velmi citlivá. Tento ostře negativní postoj vzniká vůči Rusku, ale ne vůči lidem osobně. Ale chápu, že tato propaganda má vliv i na blaho mé rodiny. Jsou v neustálém stresu a jednoduše opotřebovávají sebe i svůj nervový systém. Je jasné, že potřebujete mít vlastní názor, ale nemělo by to mít vliv na rodinu a vztahy.

Dima: Moji rodiče podporují Ukrajinu stejně jako já s Káťou. Co se týče Kátiných příbuzných, nedělám si iluze. Chápu, že tak či onak až do konce mého života budou mít k Rusku a k Rusům přinejlepším obrovskou skepsi. V nejhorším to bude nenávist. Moje rodina a já děláme vše pro to, aby to zůstalo na úrovni skepticismu, abychom snížili míru odmítání a nenávisti. Nevím, jestli to dokážu sdělit, ale chci, aby Kátini příbuzní pochopili, že v Rusku jsou také dobří a adekvátní lidé.

Káťa: Myslím, že toto pochopení májí. Ale proto, že se museli neplánovaně přestěhovat, opustili našeho dědečka, opustili své zvyky, svůj obvyklý život, opustili všechno, neměli byste od nich očekávat, že budou klidní a rozumní. Snažím se je podporovat, aby si tím neublížili, protože neustálý stres k ničemu dobrému nepovede. Ale pro ně je to samozřejmě mnohem větší stres než pro nás.

Jak se Kátini příbuzní adaptovali v Česku?

Káťa: Dobře se přizpůsobují. Česká republika udělala hodně pro to, aby zde adaptace pro uprchlíky probíhala co nejbezbolestněji. Kurzy češtiny jsou zdarma. Moje sestra byla přijata na střední školu bez zkoušek. Můj bratr chodí do školky pro ukrajinské děti do adaptační skupiny, kde se vyučuje v ukrajinštině a češtině. Myslím, že Česká republika udělala hodně a nadále se snaží, aby se zde ukrajinští uprchlici cítili co nejlépe.

Změnili jste po začátku války oba svůj postoj ke státní moci ve vašich zemích?

Dima: Co se týče úhlavního nepřítele svobodného světa – Putina – řekněme jednoznačně: nenávidíme ho a každý den doufáme, že zemře. A čím dříve se to stane, tím dříve možná válka skončí. Teprve pak v Rusku začnou některé změny a pravděpodobně v nějakém velkém měřítku. No, asi nemůžeme říct nic jiného.

Káťa: Dříve, před totální invazí, jsme k Zelenskému přistupovali jako k obyčejnému prezidentovi, který dělá svou práci. Něco se mu povedlo, něco ne. Já osobně i my všichni jsme po 24. únoru za něj cítili opravdovou hrdost. Jsme rádi, že je nyní v čele vůdce, který je schopen chránit zemi a vést její lid k vítězství.

Dima: Znám velmi málo lidí, o kterých bych mohl říct, že bych chtěl být jako oni. I když Zelenskyj začal mluvit o Rusech v Česku, v Evropě, že bychom měli být všichni vyhnáni, chápu ho. Za prvé, to, co udělal pro vlastní zemi, je hrdinství. A za druhé je to člověk, který západnímu světu ukázal, jací mohou být politici ve východní Evropě na postsovětském prostoru. Ani Saakašvili neudělal to, co dokázal Zelenskyj. A myslím, že pro Rusy je to skvělý příklad toho, jaké to je být vlastencem v šíleně těžké době pro vaši zemi. Pro Bělorusy je to skvělý příklad, jak bojovat za svou zemi, i když se zdá, že máte nulové šance. Zelenskyj je člověk, kterého bych mohl jmenovat svým hrdinou.

Otázka pro Dimu: Dotklo se vás nebo vašich blízkých během posledních 10 nebo možná více let zpřísňování zákonů v Rusku?

Dima: Mě osobně nedotklo, nebyl jsem v Rusku sedm let. Za svou hlavní chybu považuji, že jsem se nezúčastnil v Rusku žádného protestu. Bylo mi 17-18 let, připravoval jsem se ke stěhování do Česka a všechny mé myšlenky byly jenom o tom. Takže se mě to přímo nedotklo, stejně jako mých rodičů, kteří zúčastnili protesty, ale nikdy nebyli zadrženi. Zároveň v naší rodině nejsou žádní zástupci LGBT. Obecně mohu říci, že ne, nás se to nedotklo. Od začátku války žije moje rodina v Německu a nyní může aktivně vyjadřovat svůj protiválečný postoj.

Jaké jsou vaše osobní a rodinné plány? Změnily kvůli válce? Jak vidíte budoucnost Ruska a Ukrajiny?

Káťa: Naše cíle se částečně změnily, ale obecně, jak před válkou, tak po ní, je pro nás hlavní, abychom se stali dobrými lékaři, abychom v této oblasti pracovali, ať to bude v Česku nebo v jiné evropské zemi. Věřím, že válka skončí, že Ukrajinu se povedu obnovit a že se z války vzpamatuje. Máme spoustu šikovných lidí, osobně znám úspěšné lékaře z Ukrajiny a určitě jsou tam i odborníci v jiných oblastech. Také máme mnoho moderních projektů, vývoj je na poměrně vysoké úrovni a jsem si jistá, že Ukrajina se může stát evropskou zemí. Já osobně plánuji více pomáhat mladým studentům.

Dima: Především chci, aby válka skončila a Ukrajina zvítězila. Pokud jde o Rusko, doufám, že Putinova moc odejde a jeho odkaz bude vymazán z povrchu zemského. Chápu, že se to nestane přes noc, musíme se na to ale připravit. Myslím. že mladší generace a generace 30+ mají šanci na to, stát se normální zemí a normálním národem. Naše společnost bohužel nemá demokratické a politické tradice, a abychom dosáhli některých cílů, budeme muset velmi tvrdě pracovat.

Plánujete po válce Vy a Vaše rodina život na Ukrajině nebo v Rusku?

Dima: Nyní je velmi hektické období a nemůžeme myslet tak dopředu. Je jasné, že teď Káťa nebude chtít do Ruska za žádných okolností. Z mé strany také chápu, že mě teď na Ukrajině neuvidí rádi, a to je pochopitelné. Do budoucna zatím není příliš jasné, jak se věci vyvinou. Doufám, že až válka skončí, budou se naše státy schopny mezi sebou dohodnout alespoň o základních záležitostech. V takovém případě bude obrovským vítězstvím, že se budeme alespoň navzájem navštěvovat.

Jak jste prožili 24. února?

Dima: Bylo to opravdové šílenství a noční můra. Jako mnozí jsme nečekali a až do konce věřili, že se to nestane, a byla to naše chyba, protože kdybychom si uvědomili, jak velké šance na válku skutečně jsou, něco bychom udělali, alespoň přestěhovali Kátinu rodinu předem. Neustále jsem cítil nenávist k celému Rusku, nechápal jsem, proč se to stalo a proč ho nikdo nemůže zastavit. Teď chápu, že to v té době už nebylo možné, soudě podle toho, jak silná je Putinova totalitní mašinérie. Všechny mé myšlenky byly jen o tom, aby se Kátina rodina dostala na hranice jakýmkoli způsobem. Neustále jsme monitorovali Google mapu, když příbuzní byli na cestě, a pochopitelně nešel jsem na přednášky na univerzitě, prostě jsem nemohl. V tu chvíli už se vědělo, co se děje v Buči, díval jsem se, kde to město je a kde jsou oni. Zastavili se v malé osadě u Kyjeva (Vasilkovka, tam je vojenská základna) a téměř okamžitě jsme dostali zprávu, že tam přistávají ruské jednotky. Moje matka v Rusku byla kvůli válce hospitalizována s arytmií. Všichni jsme byli naprosto nepřipraveni.

Káťa: Chápala jsem, že mě příbuzní moc neposlouchali, viděli ve mě ještě dítě, jednali chaoticky pod vlivem stresu a moc nerozuměli tomu, co se děje. Nikdo na to ale nebyl připraven, i když kufry na útěk byly sbalené. Do poslední chvíle jsme doufali v to nejlepší, nikdo si nedokázal představit, že doslova zítra budou muset otočit svůj život o 180 stupňů a odjet do ciziny.

Jak reagují ostatní, když zjistí, že jste rusko-ukrajinský pár?

Dima: Obecně lidé rádi vědí, že ani tak hrozná věc, jako je válka, není překážkou pro lásku. Ale musím říct, že v našem prostředí jsou velmi inteligentní lidé, kteří chápou složitost současné situace.

Pokud došlo k nedorozuměním a snad i ke sporům mezi příbuznými, mezi vámi samotnými, jak jste je řešili?

Dima: Párkrát se mi nelíbilo, když Kátiny rodiče použili slova „Raška“ nebo „Rusnja“, ale chápu, že je teď velmi těžké období a nemám jim to za zlé. Jednou řekli, že všichni Rusové jsou úzkoprsí, ale já jsem řekl, že jsem také Rus. Všechno pochopili a přestali přede mnou takhle mluvit.

Věděla Kátina rodina o propagandě v Rusku za posledních 8 let (porušování práv Rusů v Doněcku, ukřižovaný chlapec, ukrajinští nacisté atd.)? Co si o tom mysleli, jak reagovali?

Káťa: Samozřejmě jsem o tom věděla, jak jsem řekla, mám příbuzné v Rusku. Oni zhruba chápou, jak silná je putinská propaganda. Sami nevěří všem ruským médiím, jak Putinovým, tak bohužel demokratickým, což je opravdu smutné.

Jakou radu máte pro páry, jako jste vy, jak překonat toto období a rodinné konflikty?

Dima: Jako Rus bych poradil všem lidem z Ruska, aby pochopili a přijali, že nám Ukrajinci nikdy neodpustí. Máme-li na mysli slovo „Odpuštění“ s velkým písmenem O. Neodpustí. To ale neznamená, že nejsme lidé, že se nemůžeme milovat, že spolu nemůžeme být šťastní. Neznamená to, že by pro rusko-ukrajinské páry mělo být na prvním místě odpuštění Rusů ze strany Ukrajinců. Nyní je velmi těžké období, ale láska je stále silnější, dokonce silnější než válka. Zachraňte svůj vztah, pracujte na něm, mluvte o svých pocitech, milujte se. A obecně bych každému Rusovi, který chce, aby se tato noční můra už nikdy neopakovala, poradil, aby byl politicky aktivní, solidární s ostatními Rusy, aby se účastnil protiválečných iniciativ. To druhé bych bral jako nějaký základ pro každého zodpovědného člověka.

Káťa: Pro začátek vám radím, abyste pochopili, že vznik konfliktu neznamená konec vztahu. Pro mě osobně na začátku totální invaze bylo snazší nenávidět všechny Rusy a považovat své blízké za etnické Ukrajince. Byla jsem plná hněvu a nenávisti kvůli válečným zločinům ruské armády. Něco z toho se přeneslo i do vztahů. V těchto chvílích je důležité diskutovat o bolestivých, kontroverzních situacích, chovat se navzájem s porozuměním a trpělivostí. Snažte se nevnímat agresi na svou adresu (na ruské straně). Více mluvit, neobcházet téma války. Nepodléhejte propagandě, čtěte důvěryhodné zdroje, myslete kriticky. Také považuji za důležité pomáhat ozbrojeným silám Ukrajiny, zapojovat se do politických aktivit, dobrovolnických aktivit, sjednocovat se kolem toho.