Ivan

Ivanovi je 30 let a pochází z Kurské oblasti. Z Ruska uprchl v říjnu 2022 a v současné době žije v Bavorsku.

Pověz nám něco o sobě. Co jsi dělal před válkou a před odjezdem do Německa?

Mám dva bakalářské tituly z Kurské státní medicínské univerzity v oboru klinická psychologie a z Moskevského institutu psychoanalýzy v oboru vedení občanských a společenských iniciativ.

Rusko jsem opustil v říjnu 2022. Kromě obav o vlastní bezpečnost byla jedním z faktorů i neschopnost vykonávat sociální práci.

Devět let jsem v Rusku řídil nevládní organizaci, která se zabývala kulturními a uměleckými projekty. Během svého života v Rusku mě neustále žádali o podporu války prostřednictvím dobrovolnických akcí a událostí. To jsem odmítl, což vyvolalo zmatek a nelibost. Nakonec se domnívám, že by padlo ultimátum: buď válku podpoříš, nebo budeš nést následky. Mimo jiné jsem nechtěl nikoho dalšího podrazit, a tak jsem vypověděl a odešel.

Kromě vedení nevládní organizace jsem pracoval jako dobrovolný lékařský psycholog se staršími lidmi v nemocnici pro válečné veterány. Prováděl jsem neuropsychologickou diagnostiku, poskytoval pacientům poradenství s využitím logoterapeutického přístupu a pomáhal jsem rozvíjet strategie zvládání depresivních epizod.

Pověz nám prosím o svém dobrovolnickém projektu. Proč je podle tebe tato iniciativa důležitá?

V Německu jsem zahájil nový projekt, jehož cílem je poskytovat bezplatnou psychologickou podporu protiválečným aktivistům, kteří byli nuceni přestěhovat se do Německa. Získal jsem dokonce grant z programu Freies Russland's Accelerator of Anti-War Initiatives.

Co je cílem projektu?

Mým cílem je poskytovat bezplatné psychologické podpůrné skupiny pro nuceně přestěhované osoby v online i offline formátu. Rád bych, aby naše vzájemná podpora vyústila v určitou synergii a abychom se stali komunitou schopnou rozvíjet vlastní myšlenky a aktivity.

Co tě motivuje?

Mým vlastním cílem je vytvářet komunity a ekosystémy schopné bojovat proti autoritářství. Rusko v současnosti vede nejen agresivní válku proti Ukrajině, ale také boj proti demokracii a svobodě. Chci žít ve svobodném světě, a proto je pro mě tak důležité něco dělat, i když je to bezúplatné.

Válka trvá už více než rok a půl. Jak se změnil tvůj projekt: úkoly, priority, co se stalo aktuálnějším, nebo co naopak ztratilo smysl?

Válka neměla na můj projekt žádný vliv, vznikl v důsledku války. Válka se však stala důvodem mé nucené emigrace a vymazala veškerou mou práci na sjednocování veřejných iniciativ v regionu, což způsobilo, že jsem se přestal angažovat ve všech projektech v Rusku. Také jsem se nakonec zklamal v představě, že zůstanu alespoň trochu respektován úřady, abych mohl dělat nezávislé projekty. Pracovat na projektech, které sjednocují místní komunity v Rusku, je nyní zbytečné; hlavním cílem je ukončit válku a umožnit společnosti, aby uznala svou vlastní odpovědnost. Snažil jsem se zůstat v Rusku co nejdéle a na mnoha platformách jsem mluvil o svém odporu k válce a podpoře demokratických hodnot. Proto je projekt psychologické podpory pro přesídlence iniciativou, kterou vyvíjím od nuly v nové zemi, s jinou strukturou fungování sociálních projektů, způsoby vyjednávání s partnery a kritérii hodnocení sociálních dopadů a výsledků.

Jaké máš plány pro svůj projekt a pro sebe?

V budoucnu by měl projekt nejen psychologicky podpořit diasporu, ale také přispět ke spolupráci. Zatím se tato kvalitativní proměna odkládá, protože trvá déle a je obtížnější vyjednávat (ale spolehlivější) s místními organizacemi a institucemi. Konkrétně diskutujeme o velkém offline setkání komunity, na kterém jsem plánoval vytvořit mastermind skupinu.

Nemám v plánu vrátit se do Ruska. Dlouho jsem se snažil tento šílenství zachránit a věřím, že jsem splnil svou morální povinnost. Situace se ještě dlouho nezmění, ale jsem vždy ochoten pomáhat ze zahraničí v růstu občanské společnosti v Rusku, v uznání historické viny a v hledání účinných způsobů, jak tuto vinu léčit aktivním pokáním.

Jak se vyrovnáváš s psychickým stresem a vyhořením?

Trauma z emigrace mě samozřejmě zpočátku velmi psychicky stresovalo. Nejdůležitější je zde, stejně jako při každém osobním růstu, pochopení a přijetí vlastní volby. Nyní se cítím psychicky bezpečně: Učím se německy, cestuji, rozšiřuji své profesní možnosti a zapojuji se do místní dobrovolnické činnosti. Práce se stresem, psychickým traumatem a vyhořením je velmi individuální, proto vám zde nemohu dát recept, ale mohu vás pozvat na bezplatné skupinové konzultace, které v rámci projektu pořádám. Můžete mi také napsat osobně a všechny konzultace pro relokační pracovníky jsou zdarma.

Pověz nám o nějakých nezapomenutelných momentech, ať už příjemných, nebo ne.

V Rusku jsem zažil spoustu památných momentů. Je to země, kde jsem se narodil, vyrostl, získal vzdělání, našel si přátele, poprvé se zamiloval a strávil spoustu času veřejně prospěšnou prací. I zde jsem zažil diskriminaci, výhrůžky ze strany vlády a jejich trestních orgánů, pokuty, nezákonné zadržení a zatčení. Vzpomínám si na jeden incident, kdy jsem byl zadržen na 24 hodin. Do mé cely se dostavil šéf krajské policie, protože díky zprávám v médiích o mém zadržení jsem se náhle stal důležitou postavou jejich oddělení. Musím říct, že mě policisté záměrně umístili do cely s bývalými vrahy a bezdomovci, aby mi dali za vyučenou. Navzdory tomu, že jsem zřejmě "měkký kluk", jsem s nimi navázal kontakt a neměli jsme žádné problémy. Takže po svém monologu o Navalném tento náčelník řekl: "Tak, podívejte se kolem sebe, to jsou vaši lidé." Asi tím myslel, že prosazuji demokracii, protože žiji ve zlatém paláci. Ale já jsem vyrostl mezi všemi těmi bezdomovci, zloději, opilci, narkomany a vrahy, kteří za mého mládí plnili ulice. Tehdy mě jeho věta pobavila a uvědomil jsem si, že takoví hlupáci mě nikdy nezlomí a nevezmou mi svobodu, ani kdyby mě zavřeli do vězení.

Byl někdy moment, kdy jsi chtěl skončit? Jak ses tohoto pocitu zbavil?

Neměl jsem jen jeden moment, kdy jsem skončil, ale doslova jsem se všeho vzdal a odešel. Zpočátku bylo těžké zvyknout si na každodenní život v Německu, takže na společenské angažmá nebyl čas. Ale můj kolega Sergej, který také odešel, protože byl proti válce, mě přesvědčil, abych se přihlásil do urychlovače protiválečných aktivit, a stále opakoval, že teď žijeme ve svobodné zemi, kde je všechno možné a všechno se vyřeší. A tak se také stalo. Přál bych si, aby Rusko bylo zemí, kde se lidé nebojí vyjádřit své myšlenky, řešení a ambice.

Co bys popřál ostatním dobrovolníkům a aktivistům?

Říká se, že hlavním problémem Ruska je nyní neschopnost lidí sjednotit se. Kéž bychom dokázali všichni společně porazit vlastního nepřítele. Ironií je, že stejný problém existuje i v politické emigraci. Ta se rozpadá nejen kvůli rozdílným světovým názorům. Lidé se většinou starají o vlastní přežití, nikoli o obecný program: nechodí na protesty, nepřipojují se k protiválečným hnutím a neiniciují žádné projekty. Takže bych řekl: "Přestaňte relaxovat a přizpůsobovat se - začněte jednat!". Akce je nejúčinnějším přístupem k porážce apatie.