Anastasia

Anastasii je 31 let. Před válkou žila v Moskvě a pracovala pro nevládní organizaci. Loni na podzim se přestěhovala do Berlína.

Pověz nám o svých dobrovolnických aktivitách před a po válce: jakých projektů a iniciativ ses účastnila a jak?

Před válkou jsem studovala práva v Moskvě a byla jsem plná teenagerských snů o spravedlnosti a právním státě. Mé sny se rozplynuly dost brzy - nepracovala jsem ani jeden den jako právnička.

Od roku 2020 jsem součástí projektu Collective Action. Jedná se o výzkumné centrum, které se v předválečných dnech specializovalo na městské politiky. Prováděli jsme výzkum pro opoziční představitele, kteří byli na podzim 2019 zvoleni do moskevského zastupitelstva. Žonglovala jsem s množstvím úkolů: při zahájení projektu máte být na deseti místech najednou a dělat dvacet věcí současně - vše v rámci termínů. Jinými slovy, řídila jsem projekty.

Po začátku války jsme zahájili studii o invazi v plném rozsahu a rozhodli se uspořádat protiválečné fórum. V červnu 2022 jsme shromáždili více než 100 lidí z různých částí země na Fóru za mírové Rusko, offline akci konané v Petrohradě. Nejdůležitější zpětná vazba, kterou jsem dostala, zněla: "Děkuji, cítila jsem se tak, jako bych nebyla v roce 2022".

Pověz nám o projektu, na kterém pracuješ: jak vznik a jak jsi na něj přišla?

Na podzim roku 2022 jsem se přestěhovala do Berlína, protože po Fóru pro mírové Rusko mi pobyt v Moskvě připadal velmi nebezpečný. Byli jsme sledováni, do naší kanceláře se někdo vloupal, na oknech manželova bytu jsme našli urážlivé nálepky a několikrát byl zadržen. Proto jsme se rozhodli odjet.

Můj současný projekt se jmenuje Reforum Space Berlin. Jedná se o centrum pro lidi z Ruska a Běloruska, kteří museli opustit své země kvůli pronásledování v souvislosti s prací, ale rádi by pokračovali ve své činnosti v zahraničí. Podporujeme také ty Ukrajince a ukrajinské týmy, které jsou ochotny naši pomoc přijmout.

Tento nápad přišel po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v plném rozsahu. Rychle jsme si uvědomili, že jsme na pokraji migrační vlny z Ruska, a to významné. Rozhodli jsme se tedy vytvořit prostor, kde by tito lidé mohli pracovat, naučit se nový jazyk, získat psychologickou pomoc nebo navštěvovat veřejné besedy s významnými lektory. Můžou si zde užít podpůrnou atmosféru a trochu si odpočinout od problémů spojených s emigrací.

Co je pro tebe nejtěžší?

Nejtěžší je smířit se s tím, že se v nejbližší době domů nevrátím. Musím pokračovat ve svém životě a zůstat tady, jiná možnost není.

Co je hlavním cílem tvého projektu a tvůj osobní?

Hlavním cílem tohoto projektu je stát se "shromaždištěm" občanské společnosti. Abychom se během těchto několika let neztratili mimo domov. Aby tato "společnost" existovala i nadále, přestože jsme v různých zemích, městech a podmínkách. Aby projekty mohly prosperovat a pracovat proti Putinově válce a propagandě. Mým cílem v rámci tohoto projektu je vdechnout život prostoru, postarat se o naše hosty a rozvíjet naše centrum.

Který způsob opozice proti válce a propagandě je podle tebe nejúčinnější?

Myslím, že vzdělávání je nejúčinnějším způsobem, jak se bránit propagandě. Na všech úrovních. Je třeba o válce mluvit s dětmi, s rodiči, se sousedy. Aby od dětství chápali, že válka je krev, špína, bolest, děti, které zůstaly bez rodičů, zničené životy. Že na válce není nic dobrého, nic, co by se mělo romantizovat. Že se týká všech bez výjimky, že není možné zůstat "mimo politiku". Výchova by měla být prováděna na všech úrovních - od rodiny přes školu až po stát.

Co ti to všechno osobně dává? Proč to považuješ za důležité?

Cítím se důležitě, když mi lidé děkují, když říkají, že se jim podařilo uvolnit a nadechnout se. To mě pohání. Myslím, že projekty, jako je ten náš, jsou obzvlášť důležité, abychom neztratili základ pro Krásné Rusko budoucnosti - jeho občanskou společnost.

Jak se vyrovnáváš s psychickým stresem? Kde bereš sílu jít dál?

Mám terapeutku a svěřuji se jí se svými starostmi. Když pochopím, že už to nezvládám, strávím den s rodinou. S maminkou a sestrami se domluvíme, že půjdeme "společně" na procházku: Já jsem v Berlíně, ony jsou v Petrohradě a v Moskvě. Procházíme se a povídáme si o ničem, chodíme do kaváren ve stejnou dobu, dáváme si kávu s sebou, vyprávíme si, co vidíme kolem sebe. Je to, jako bychom šli vedle sebe. Opravdu mi to pomáhá, dodává mi to sílu pokračovat.