Elena

Elena je člověk se zajímavým životním příběhem. Do svých 17 let žila v Uzbekistánu, od 17 do 30 let ve městě Tula v Rusku a nyní žije již 10 let v Praze.

Pověz nám prosím něco o svém projektu. Proč si myslíš, že je účast v něm důležitá?

Iniciativa Hlavák. Jsme první linií podpory pro lidi, kteří právě přijeli do České republiky. Často se stává, že i nyní lidé cestují 4-5 dní, protože se z okupovaných území dostávají oklikami. Po takové cestě mnozí ničemu nerozumí a mají problém si i koupit jízdenku. Mnoho lidí potřebuje přenocovat alespoň jednu noc, aby se nadechli a začali víceméně racionálně myslet. A velkým problémem je samozřejmě i jazyková bariéra.

Jaký je cíl tohoto projektu a tvůj osobní?

Cílem projektu je poskytnout první pomoc lidem, kteří právě přijeli: analyzovat trasy, vybrat nejracionálnější a nejlevnější varianty, najít, kde přenocovat, poradit noclehárny, ubytovny, hotely atd. Mým osobním cílem je zabavit hlavu, dělat něco užitečného, abych se rozptýlila od přílivu hrozných zpráv.

Měla jsi již dříve dobrovolnickou zkušenost?

Ne, je to moje první zkušenost. Předtím se mi zdálo, že situaci nebudu moci nijak ovlivnit, ale když začala válka, nebyl čas přemýšlet, musela jsem něco udělat.

Co tě motivuje?

Pochopení, že dělám něco užitečného. Je to můj způsob protestu proti tomu, co Ruská federace dělá na Ukrajině.

Jakým problémům potkáváš a jak je řešíš?

Často se musíte potýkat s opilými muži, kteří pravidelně ztrácejí věci, telefony a doklady. To vše zpravidla ukradnou, když spí opilí v parku. Pravidelně přicházejí s různými dotazy. To je velmi demotivující, protože dokud sami nepřestanou konzumovat alkohol, nemůžete jim vůbec pomoci. Sama za sebe jsem se rozhodla, že udělám, co budu moci, aniž bych se psychicky angažovala v jejich problémech, protože by mě stejně neposlouchali.

Jak zvládáš psychický stres?

Pravidelně si kdekoli kupuji jízdenku a odjíždím, abych si vyčistila hlavu. Už jasně chápu, kdy se tento stav blíží, a jednoduše si naplánuji cestu, ať už na dva dny nebo na týden.

Na co z těchto měsíců dobrovolnické práce nejvíce vzpomínáš?

Nejpamátnější okamžiky byly na samém začátku. Například paní důchodkyně z Mariupolu, kterou k odchodu z Ukrajiny donutila její bývalá snacha, která v té době žila v Mnichově. S jejím synem nežila už deset let, ale stále jí říkala "mami". Tato stará žena doslova odjela s několika fotografiemi a to bylo vše. Její syn jí před očima explodoval na nášlapné mině. Žena z Kyjeva, která se mi dívala do očí a bez přestání žvatlala: "Měli jsme se dobře, měli jsme skvělý život. Nechceme Janicka (pozn. překladatele - Janukovyče, bývalého ukrajinského prezidenta). Vydrželi jsme dva Majdany (pozn. překladatele - ukrajinská revoluce) a vydržíme i nadále." Důchodkyně z Charkova, když ještě byly volné vstupenky, přišly jako na přehlídku, krásně oblečené a nalíčené: "Říkali jsme si, že taková šance snad nikdy nebude. My bychom opravdu chtěli jet na Azurové pobřeží." Začala jsem si ujasňovat, kam přesně, protože Azurové pobřeží je dlouhé. Řekli, že je to nezajímá, tak jsem navrhla Menton a šla jsem k informačnímu pultu požádat o výtisk jejich trasy se šesti nebo sedmi spoji. Myslím, že to bylo 8. března 2022: mladá žena z Charkova se dvěma kočkami, šílená po 4 nebo 5 dnech cesty. Čekala na vlak do Nizozemska a stále se ptala, jestli se kočkám něco stane, když jsou označeny mikročipem pro příjem dokladů. Asi pětkrát jsem jí zopakovala, že ne, že jsme kočku označili mikročipem sami a ona si toho ani nevšimla.

Setkala ses v práci s agresivitou?

S výraznou agresí naštěstí ne. I když někdy přijdou Češi nebo Slováci a ptají se, proč Ukrajincům pomáháme, ale jim ne.

Nastal okamžik, kdy jsi chtěla se vším skončit? Jak jsi to překonala?

Ano, to bylo, když nás na stanici buď zavřeli, nebo někam přesunuli, nebo jinak reorganizovali. Pokaždé jsem si musela zvykat na novou realitu. Jediné, co mě drželo při síle, bylo pochopení, že lidé stále potřebují pomoc.

Až válka skončí, budeš se i nadále účastnit různých dobrovolnických iniciativ? Pokud ano, o jaké činnosti máš zájem?

Myslím, že budu něco dělat. A myslím si, že by se mi hodily mé dovednosti v oblasti sociální pomoci, například: překlady v různých městských institucích, pomoc s podáním některých dokumentů apod.

Co bys mohla popřát ostatním dobrovolníkům a aktivistům?

Pečlivě sledujte svůj stav, abyste zjistili, kdy je čas se zastavit a dát se trochu do kupy. Stále je to maraton, ne závod na sto metrů, a vaše vyhoření situaci jen zhorší.