Yuma

Juma je LGBT aktivistka a feministka. V roce 2021 ji BBC zařadilo do žebříčku “100 žena světa”. V Rusku se rodina Jumy proslavila po účasti v reklamní kampani potravinové sítě Vkusvill”. Cílem kampaně bylo představit příběhy skutečných návštěvníků těchto obchodů a ukázat jejich oblíbené výrobky. Poté však LGBT rodina Jumy čelila kritice a nenávistným projevům. Uvědomily si, že opravdu nejsou v bezpečí, opustily Rusko a nyní žijí v Barceloně._ S Jumou jsme hovořili o rodině, roli žen v aktivismu, o tom, kdo jsou “post Rusové” a jak bude vypadat svět po válce.

Pověz nám o začátku své aktivistické cesty.

Slovo “aktivismus” se mi nelíbí, má to jakési stigma a šablonovitost. Pro mě aktivní postoj k životu spočívá v tom, že pomáhám tam, kde mám tu možnost. Povím jeden příběh: ještě před naší první emigrací à la útěkem do Gruzie se celá naše rodina vydala do města - Mila potřebovala notebook.

Najednou jsme spatřily, jak uprostřed ulice obrovský chlap mlátí holku nohama. Letěla jsem blíž jak sajga a řvala na něj, ať jde pryč. Mila se do něj taky pustila. Kolik jí bylo let? Snad devatenáct? Ta holka měla úraz hlavy, doslova nevěděla, kde se nachází a komu může zavolat. Zmlátil ji její manžel, s nímž měli dvě děti. Jiné holky, které pracovaly v kavárně a v obchodě poblíž nám donesly vodu a ubrousky, aby si holka utřela krev. Copak je tohle aktivismus? Policie nám řekla: “A proč jste nás jako zavolali? Pokud tebe, slečno, zmlátí tvůj chlap, tak taky nás zavoláš?”.

Jsou věci, které mě moc nezajímají, ale téma dětí a žen je pro mě nesmírně velká, je to doslova smysl mé existence. Ve všem, co se týká tohoto tématu, si velmi urputně stojím za svým.

Začala jsi s aktivismem proto, abys hájila práva žen a dětí?

Ano, přesně tak. Po přijetí zákona o “propagandě LGBT” v roce 2013 jsem se začala hrozně bát o LGBT děti. Moc mě oslovila idea projektu “Děti 404”1. Ale dost dlouho jsem o své pozici nemluvila jakožto o aktivismu, nerada se vzpírám. Pokud mi něco vadí, tak prostě dělám opak.

Není součástí aktivismu právě boj? Vzpírání se?

Pro mě není. Když se účastním konfliktu, dávám mu nad sebou moc. Ale vytvořím-li protivahu, alternativu konfliktu, tak ten zeslábne a vyhasne. Občas se to tak stane, občas ne. Často musím vynaložit spoustu úsilí. Ráda mluvím o tom, v čem se vyznám - o psychologii. Chodím tam, kde lidé mají zájem mě poslouchat a hovořím o psychologii vztahu, o psychologii konfliktu, o psychologii strachu.

Takže aktivismus je pro tebe mimo jiné osvěta?

Aktivismus je především osvěta a pomoc. Mezi mými posluchači jsou různí lidé, a to včetně heteronormativních. Ti v určitou chvíli zvou na setkání svoje přátele a kamarády. Tím pádem se kruh důvěry a dobroty rozšiřuje a lidé se dozvídají, že lesbičky nejsou děsivé kreatury, nýbrž zajímaví lidé s vlastním zajímavým příběhem, s vlastní rodinou. V terapii jsem delší dobu pracovala s klientkou, jejíž dcera jednou udělala coming-out. Moje klientka mi vyprávěla, jak o tom tehdy přemýšlela: “Tak třeba Juma je normální, takže všechno bude v pořádku”. Dokázala zachovat vztah se svou dcerou, a tudíž všechno, co jsem udělala, nebylo zbytečné. Je to velké štěstí a hrdost.

Jak ses dostala k politickému aktivismu?

Byla jsem jedna z těch, kdo pomáhal lidem pronásledovaným v Čečensku. Nemohla jsem být lhostejná - jsou to koneckonců děti. Úplně mladí, vrstevníci mých vlastních dětí. Bavila jsem se s Maximem Lapunovem - byl jeden z prvních, kdo otevřeně mluvil o pronásledování gayů v Čečensku. Někomu jsme pomohli, ale někomu jsme pomoct nedokázali, a ti, osamocení a zoufalí, zahynuli. Přičemž politická situace se kvůli naší pomoci zhoršovala ještě víc - vláda represe pouze zesilovala. Je velice těžké to snést. Je těžké, když se pořád snažíš, děláš něco, abys pomohl a ty sám jsi taky ve velkém nebezpečí.

Jak se vyrovnat s tím, že výsledky tvého boje doslova vymažou?

Bolí to: brečíš, nadáváš, ale přesto jedeš dál. Opakuji to svým dětem: když potřebuješ něco udělat, není důležité, jak přesně se při tom cítíš. Vyhrává nikoli ten, kdo je nejchytřejší, nejodvážnější či nejprivilegovanější - vyhrává ten nejhouževnatější. Pokud se něco nepodařilo, nevadí - dej si chvilku klidu a pokračuj. Se stresem ze složitých akcí lidé pracovali různě. Občas se mi prostě chtělo dát si panáka vodky. Ale já normálně vůbec nepiju a nic neberu. Takže jsem nakonec přemýšlela: “No třeba si tu vodku dám, ale jak mi to pomůže?”.

Je pro tebe těžké být matkou a aktivistkou zároveň?

Být matkou je těžké z podstaty věci. Být ženou je též těžké. Probudíš se jako žena a jsi v pasti. Staneš se matkou - vědělas, do čeho jdeš, nestaneš se - taky tvoje chyba. S blízkými je situace následující: na jednu stranu mám své příbuzné ráda, vážím si jejich svobody co se rozhodování tyče. Na druhou stranu se o ně samozřejmě bojím.

Dnes se mnozí mládí v Rusku snaží vysvětlit svoje protiválečné názory rodičům a starším příbuzným. Často narazí na nepochopení. Co si o tom myslíš? Má cenu vysvetlovat svůj pohled? Jak to udělat nejlépe?

Nesmíme na člověka nahlížet mimo kontext. V Rusku se lidé dostali do sociální pasti. Je jim odepřena možnost dělat vlastní rozhodnutí, a to už hodně dlouho. Někdo se z toho dokázal vyrvat, vyrval sebe sama, ale většina se neustále snaží všechny zavléct zpět. Je to sociální pole, tlak je tak silný, že jeden mladík stěží dokáže něco změní. Rodiče jsou ale různí. Pokud možnost ukázat jim správný směr existuje, nevzdávejte to.

Myslíš si, že v Rusku existuje tradice zamlčování důležitých společenských problémů, jakási společenská atrofie? Pamatuješ si okamžik ze svého dětství či dospívání, kdy jsi pochopila, že to je zhoubné? Je tvůj aktivismus pokusem změnit tento stav věcí?

Taková tradice samozřejmě je. Řeknu vám příběh. Já jsem neurotypický člověk, mám dost vysoké skóre na škále Aspergerova syndromu. Vzpomínám si, jak v sovětské škole jsem na otázku “Osobnost či společnost?” odpověděla: “Tak počkejte, a co Petr Veliký, co Hitler? Osobnost přeci má význam. Jinak by nebylo možné, aby je následovalo takové množství lidí?”. Učitelka mi na to řekla: “Sedni si a mlč a nikdy prosím nikomu nic takového neříkej, jinak nepůjdeš na vysokou”. Takže jsem vždycky nesouhlasila s tím, co říká a dělá většina, furt jsem dělala problémy. A v aktivismu taky.

“Sedni si a mlč a nikdy prosím nikomu nic takového neříkej, jinak nepůjdeš na vysokou”. Takže jsem vždycky nesouhlasila s tím, co říká a dělá většina, furt jsem dělala problémy. A v aktivismu taky.

Dnes mnozí tvrdí, že ruské protesty mají ženskou tvář (např. protesty matek v Dagestánu proti mobilizaci). Myslíš, že muži a ženy protestují jinak?

Aktivní jádro je vždy tvořeno ženami. A několika muži, kteří se snaží obsadit vedoucí pozice. Muži se lekli, nešli hájit svoje “právo nezabíjet lidí”, utekli, schovali se. A jejich ženy se tak moc bojí ztratit své milované, že jdou je bránit.

Spolek Rada matek a manželek byl podroben kritice kvůli tomu, že jeho účastnice vyjadřovaly odpor nikoli vůči válce jako takové, ale například vůči porušování pravidel mobilizace.

Člověk chodí demonstrovat kvůli tomu, co ho skutečně trápí. Tytéž ženy nechodily na demonstrace za práva LGBT-lidí, ale teď chodí.

Myslíš, že femprotest měl vliv na veřejný postoj k válce?

Odjela jsem, takže nejsem schopna s jistotou odpovědět na tuto otázku. Řeknu jednu věc: je mi strašně líto, že v Rusku zůstalo hodně lidí, kterých si vážím a kteří se museli smířit s existujícím stavem věcí. Ale to, že tam zůstali lidé, pro které je tato situace “v poho”... Teď je to jejich země.

Pověz něco o akcionismu ve Španělsku. Jaký největší rozdíl oproti Rusku tady vidíš?

Rok a půl našeho pobytu tady léčíme své rány. Většinu času jsem prostě jedla, spala, trochu pracovala. Proto o akcionismu zatím nemám co říct. Jisté je, že už ta zdejší atmosféra léčí, všichni se k sobě chovají přátelštěji. V Rusku jsme si nevšímaly, jak jsou naší lidé pochmurní. Ve Španělsku se na sebe lidé jen podívají a už zní: “Hola!”. Nastoupím do autobusu, řidič hned zvedne oči a pozdraví. Je to moc přirozené: vidíš člověka a sděluješ mu, že přicházíš v míru. Pravdou je, že ve Španělsku existuje mnoho svobod, za které se musí platit - kvůli vysoké nezaměstnanosti je mimo jiné mnoho drobných trestných činů – například krádeže. Ale ve světle všeobecné laskavosti, přijetí a uvolněnost se s tím smíříš.

Řekla bys něco o svých aktuálních projektech či iniciativách?

Měla jsem cíl vytvořit komunitu v Barceloně a vrátila jsem se k organizační práci na festivalu “Bok po boku” (rus. bok o bok). Samozřejmě jsem věděla, že to bude těžké. Měli jsme dvě promítání, bylo to dost těžké a stresující. Ale pro mě osobně tato akce měla mimořádný význam, protože jsem konečně něco vytvořila. Lidé tam chodili, dívali se na filmy, o čemsi debatovali. A vznikl nám tým. To znamená, že už si nejsme cizí, že nejsme vyhozeni, nejsme izolováni.

Čekala jsi, že válka začne?

Byla jsem si jistá, že válka začne, dokonce jsem předpokládala i datum, kdy přesně se to stane. Bylo to hrozné a čekání taky. Stav, kdy řveš, řveš, ale nikdo tě neslyší. A když válka začala, tak jsem se moc naštvala, moc jsem nadávala… A když mojí známí doufali, že všechno brzy skončí, odpovídala jsem: “Neskončí, jeďte pryč! Lépe už nebude!”.

Jak bys popsala postoj společnosti vůči Ukrajině před válkou?

Nemyslím si, že je to nutně o Ukrajině. Když se mě ptali, kde začne válka, odpovídala jsem, že buď na Ukrajině anebo v Gruzii. Válka na Ukrajině je vážným výpadem proti Evropě a ambice jsou pro ně (tu je myšlen Kreml - pozn.) všechno. Celkem vzato jsem viděla, že lidé se k dění staví neutrálně. Nechtějí slyšet, nechtějí nic vědět. Je to jasné - lidé si prostě nechtějí kazit život. Vše, co se týká lidských reakcí je pro mě velice jasné. Rozumím těm, kdo je proti, rozumím také těm, z koho je najednou vášnivý putinista. Je to způsob přežití. Jediné, co nejsem schopna přijmout jsou lidé, kteří zabíjejí, řežou, střílí. Bylo jasné, že existují, a asi je držely na úzdě nějaké síly, ale že je jich tolik a že po těchto zvěrstvech si dál žijí..

Vede válka k odlidštění?

Pročpak, válka je docela lidské počínání. Nechceme ale vědět, že lidé jsou takoví. Pokud zapomeneme na snobismus, člověk požírá všechno kolem, požírá živé bytosti. Lidé znásilňují, řežou, trýzní jeden druhého. A to je součástí naší podstaty, která nás nutí jíst ryby, kuřata, krávy. Lidstvo stále není vyzrálé a nepřestává kolem sebe tvořit peklo.

Co se podle tebe bude dít po válce?

Tady ve Španělsku o tom často přemýšlím: co bude po válce? Jednou skončí, nevím jak, ale skončí. Co teď? Já si myslím, že v celém tomto šílenství je důležité si zachovat důstojnost, lidskost. Když humanistické cíle přestanou mít význam, spadneme po té válce do skutečné jámy. Je nesmírně důležité mluvit teď, protože pak budeme všichni žít, budujíce tyto hodnoty znovu.

Jak jsi pomáhala obětem války?

Tak, jak to umím. Mluvila jsem, psala příspěvky, pořádala živá vysílání. Pomáhala jsem lidem podívat se jeden na druhého nikoli jakožto na vzájemné nepřátele, nýbrž jako na oběti, které by se měly sjednotit a podpořit. Popisovala jsem způsob komunikace se svými příbuznými nebo s těmi, kdo se nachází na opačné straně státní hranice. A jsou skvělí lidé ze strany Ukrajiny, kteří mi říkají, že chápou, kdo přesně rozpoutal tuto válku. Jsou Rusové, kteří říkají, že nechtějí mít nic společného s tímto režimem, jenž začal válku, a chtějí pomáhat. Myslím si, že takto vypadá naše další cesta. Zůstanou “post Rusové”, kteří překročili Rusko a šli dál. V tomto poválečném světě nás čekají domluvy jednoho s druhým: důstojně, šetrně, opatrně. Budeme se učit nezahajovat konflikty, protože jeden konflikt často způsobuje druhý a třetí. A tohle všechno je obrovská práce.

Práce i pro aktivisty?

Aktivisté by měli vytvořit určitý prostor pro komunikaci, prostor důstojnosti, aby lidé měli kam jít po válce. Tam, kde lze získat zkušenost míru. Jakožto aktivistka svůj hlavní cíl vidím právě v tvorbě takového informačního prostoru. Protože pokud člověk nemá vzor zdravého chování, válka uvnitř něj může probíhat věčně