Tatiana

Mimo veřejnost, přesto proti válce

Pochybuji, že můj příběh je unikátní. Nechodím na demonstrace, jsem mimo veřejnost, nejsem na sociálních sítích. Nikde teď není bezpečno a já se musím starat o své děti, kromě mě nikoho nemají. To ale neznamená, že podporuji režim a musím být odpovědný za jeho činy, a to i zbavením soukromého života.

Ano, chtěla bych si, aby zazněly příběhy, jako je ten můj, o obyčejných lidech, ne o politicích, kteří trpěli pro své politické přesvědčení, a ne o členech opozice, kteří riskovali své životy. Nesouhlasíme a ráda bych o tom otevřeně mluvil, ale ne v zemi, která hází lidi do policejních dodávek, mlátí je a zavře je do vězení. Lidé jsou zde zbaveni svých práv; nikdo ti nepomůže, když tě státní mašinérie chce šlapat.

Kdo jsem

Je mi skoro 50 let. Před rokem jsem se přestěhovala do Moskvy, abych pracovala pro velkou společnost. Narodila jsem se na Dálném východě. Můj bratr a já jsme byli vychováni mojí matkou. Můj otec zemřel brzy, ale myslím, že to byl on, Ukrajinec, od koho jsem dostala tuto neochotu žít v systému a netoleranci jakéhokoli diktátu.

Pak můj bratr zemřel, byly to dva měsíce před jeho demobilizací, když začal konflikt v Podněstří. Z armády se nakonec vrátil v rakvi. A před pěti lety, po několika měsících boje s rakovinou, zemřela moje matka. Kdo zažil léčbu beznadějných pacientů v Rusku, jistě mě pochopí. O všechno se maji starat příbuzní. Myslím, že můj život nelze nazvat snadným, ale teď je všechno tak nedůležité a nevýznamné ve srovnání s tím, co se děje.

Necítím se v Rusku jako doma

Vždycky jsem přemýšlela, proč mě tu nic nedrží, proč nemám s touto zemi souvislost. Proč, když to opouštím, zdá se, že se mi dýchá snadněji. Někdy se snažím pochopit svůj postoj, ale ne ke stavu Ruské federace, který je mi zcela jasný, ale k Rusku jako místu mého narození, místu, kde jsem absolvovala školu, kde jsem získala dva vyšší stupně vzdělání a kde jsem koneckonců porodila tři děti. Proč se tu nemůžu cítit jako doma. Asi proto, že domov je místo, kde se cítíte bezpečně, kde se cítíte snadno a pohodlně. Ale život v Rusku je věčný boj. I za možnost mít vlastní názor, natož možnost jej vyjádřit.

Dlouho jsem se uzavírala před všemi negativními informacemi, už si ani nepamatuji, kolik let jsem televizi nedivala, zejména se vyhýbala státním zpravodajstvím. A takových jako já je docela dost. Uvědomila jsem si to, když jsem po začátku války konečně otevřel oči a když jsem se bavila s lidmi v mém okruhu, byl jsem opravdu šokován. Protože i když procházíte zhroucením a osobní katastrofou, probudíte se a uvědomíte si hrůzu toho, co se děje, ale všichni kolem vás buď předstírají, že se nic neděje, nebo opravdu věří, že Rusko někoho chrání a zachraňuje. A neni možné to překonat. A to jsou docela vzdělaní a inteligentní lidé. Je to hrozné. Jen nevím, jak s tím žít.

Jediný, s kým si mohu otevřeně popovídat a kdo mě určitě podporuje a rozumí mým pocitům, je můj manžel, ukrajinský občan, který žije v České republice více než 20 let.

Moje dcera, česká vysokoškolačka, mi hned první den zavolala a hlasem plným hrůzy mi řekla, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Neřekla, že byla válka nebo konflikt nebo cokoli jiného. A stále mi nemuzou dojit katastrofální význam těchto slov. Dva měsíce jsem procházela různými stavy: od sebevražedně-depresivních po stud a touhu vzdát se ruského občanství. Smrt nevinných lidí a dětí, zničená města, zlomené osudy. Jak se to může stát v 21. století? Jak jsme to mohli všichni dopustit?

Zatím jsem v Rusku, ale uvědomuji si, že zůstat tady je sebevražda. Nesouhlasím se vším, co se děje, a je stále těžší a těžší mlčet. Manžel mě prosí, abych nevyjadřovala svůj názor, bojí se o můj život. Mám úzký okruh lidí, většinou kolegy v práci. Bohužel jediná adekvátní reakce na to, co se dělo, když jsme diskutovali o válce, byla od cizince, zaměstnance mé firmy, který mi vyprávěl o tom, jak on a jeho přátelé vozili Ukrajince do Evropy, pomáhali jim s prací a bydlením.

To si zaslouží velky dik a úctu. Přestala jsem mluvit o válce s Rusy, protože tuhle lhostejnost a popírání toho, co se děje, už psychicky nedokážu tolerovat. Hodně teď čtu a sleduji, abych jasně chápala, co se děje, a neupadla zpět do toho druhu dobrovolné anabiózy, ve které většina mých krajanů zůstává. Jak nedávno řekla Chulpan Khamatova ve svém pohovoru: je to moje chyba, že jsem se 20 let nedívala na televizi – kdybych to viděla, pochopila bych dříve, kam moje země směřuje. Je to i moje chyba.

Téměř 9 let jsem se nemohla sejít se svým manželem

Loni v říjnu jsem požádala o vízum pro sebe a svého nejmladšího syna z prvního manželství, abych se mohla sejít se svým manželem. Teprve po začátku války jsem viděl schvaleni na stránkách Ministerstva vnitra ČR. Ale vzhledem k omezením udělování víz Rusům je jasné, že jsem jimi byl také postižen, vízum jsem nedostala.

Neřekla bych, že jsem v pořádku. S ekonomickou situací to nemá nic společného. Finančně mě to zatím neovlivnilo. Ve firmě, kde pracuji, to není jednoduché, postihly ji i sankce, ale pro dnešek to není nejhorší situace. Psychicky není snadné přijmout krach nadějí.

S manželem jsme se už skoro 9 let nedokázali sejít. Loni v srpnu jsme se konečně rozhodli, že toho na dovolenou stačí, oficiálně jsme se vzali v Oděse, protože to byla jediná rychlá možnost kvůli covidu, a podařilo nám sebrat dokumenty, což nebylo jednoduché. Měli jsme dvakrát letět z Moskvy do Jekatěrinburgu, protože registrace zustala na Dálném východě.

Manžel je v neustálém stresu, nevíme, kdy se zase budeme moci potkat. Všechno je težké, ale je to samozřejmě jen náš vlastní smutek, nesrovnatelný s utrpením lidí, kteří se schovávají ve sklepech pod palbou bez vody a jídla. V létě jsem byla v Oděse poprvé na Ukrajině. Cestovala jsem s určitými obavami, ale jakmile jsem překročila hranici, zasáhl mě rozdíl v přístupu k lidem. Opouštíte Rusko jako zločinec a nepřítel lidu a na Ukrajinu vstupujete jako host svého srdce, i když jste Rusove. Ani jednou jsem neviděl ani křivý pohled na ruskou řeč, byl to tichý poklidný život, žádní banderovci v ulicích. Fotku pořídil můj manžel. Je děsivé pomyslet na to, co se nyní děje s těmi srdečnými zaměstnanci agentury, kteří zaregistrovali naše manželství. Rakety a zvuky sirén. Je to tak surrealistické, nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje.

Chci jen jedno, být vedle svého milovaného manžela, který to, co se děje na Ukrajině, velmi těžce nese. Má tam postiženou matku a tetu, která se o ni stará. Nemůže se s nimi potkat. A nemůžeme získat vízum, abychom byli spolu. Je to velmi těžké, ale jedeme dál. Nedávno napsal nádhernou báseň, která velmi dobře popisuje současný vztah v rodinách. Chci to citovat.

Volání mámě v Rusku

Mami, o čem to mluvíš? Jaká válka?.. O jakém jasném nebi? .. To jsem já tady pod bombami! Říkáš mi o nacistech?!

Mami, tvoje televize ti lže! Nevěří! Mysli zkusit! Jak se k tobě dostanu ze své rakve?!

Další poplach... Znovu nás bombardují! Rusové!!!.. Ano!!!.. Směšné?.. Za co?... Jsme pomstěni za svobodu! Aleppo bylo také bombardováno...

Cože?.. Lžu?.. Mluvím kraviny?!.. Řekl to hlasatel? Mami, už nebudu volat. Není odtud žádný signál.

To není o nás

Naštěstí to není o nás, jsme jednotní v hodnocení toho, co se děje. Ale pro náš osobní život to bohužel nic nemění. Jsme odděleni a jak dlouho to bude trvat, nikdo nevi.

Stále si myslím, že je nepřiměřené a nespravedlivé nevydávat víza za účelem sloučení rodiny. Pokud by odmítnutí udělování všech druhů víz mohlo zastavit válku, souhlasil bych s tím, že nikdy žádné neobdržím. Pravděpodobně bychom s manželem dokázali najít místo na zemi, kde bychom prožili zbytek našich dnů. Ale, bohužel, takové akce nepomáhají, ale pouze zvyšují utrpení lidí. Můj muž je bystrý člověk, umělec a básník-překladatel české poezie, Ukrajinec. Proč by měl trpět kvůli činům jednoho šílence, který si o sobě myslí, že je Führer?

Jsem velmi vděčná za zapojení českých známých mého manžela, kteří ho po vypuknutí války začali morálně podporovat, volali mu, jestli by nemohli s něčím pomoci. Jeden z jeho českých známých našel emailovou adresu na Ministerstvu vnitra ČR, na kterou jsem napsal dopis s vysvětlením naší situace. A dokonce jsem dostal odpověď, která mě překvapila a uklidnila, i když to nebylo úlevné.

Myslím, že existují různé způsoby, jak pomoci. Finanční pomoc zatím nepotřebuji, mé potřeby jsou spíše v rovině morální. Ale teď přemýšlím, komu bych mohla poděkovat. Nyní jsou to pro mě pravděpodobně nezávislá média, která dela skvělou práci, přes všechny důsledky zavírají noviny a kanály, prohlašují je za zahraniční agenty, stále nesou pravdu, aby se ti, kteří na ne divají, mohli zbavit provládní mediální zombie. Jsem jim opravdu vděčná, otevřeli mi oči.