Liza

V České republice žiji již téměř 8 let a považuji ji za svůj druhý domov. Mám tu trvalé bydliště, vysokoškolské vzdělání a práci. Do Prahy jsem se přestěhovala na podzim 2014 a zanedlouho poté Rusko anektovalo Krym. Pak jsem s hrůzou sledovala zprávy o brutálním zadržování demonstrantů a glorifikaci anexe ruskou propagandistickou mašinérií, nemohla jsem uvěřit prudkému zdražení, o kterém mi vyprávěla rodina, která v Rusku zůstala. To, že by alespoň mladší generace měla odjet do zahraničí, bylo mým rodičům jasné již v roce 2012, po protestech na Bolotnaja náměstí, udělení dvouletého trestu členkám skupiny Pussy Riot, přijetí zákona o urážení citů věřících a Putinově novém termínu založeném na falešných volbách.

Po absolvování školy jsem s jedním malým kufrem a bez znalosti jazyka odletěla do Prahy. Zde jsem se rychle naučila česky, vystudovala českou vysokou školu, našla si práci a mnoho českých přátel. Na rozdíl od mnoha mých krajanů jsem tedy měla velké štěstí. Proces spouštění ruské represivní mašinérie jsem neviděla na vlastní oči. Své mládí jsem neprožila v zemi, kde má člověk právo na slušný život pouze pokud se nevyjadřuje v politice nebo když svou vládu podporuje. V Evropě jsem si zvykla vnímat jako samozřejmost své právo na vyjadřování vlastního názoru i protest beze strachu o svůj život a svobodu. V exilu jsem nicméně aktivně sledovala politické dění ve své rodné zemi – s velkou frustrací a ještě s větší nadějí, že se situace změní, demonstranti v Rusku něčeho dosáhnou, příští volby budou legitimní a země konečně zahájí cestu k liberalizaci. Věřila jsem, že se jednoho dne budu moci vrátit za svou rodinou a přáteli, vybudovat si v rodné zemi kariéru, mluvit a psát ve svém rodném jazyce, v mé milované a rodné ruské kultuře.

Události posledních let ukázaly míru mé naivity. To, co se stalo na konci února 2022, však překvapilo i ty nejskeptičtější politické analytiky. Ruská vláda se rozhodla vzdát se pokusů o napodobování demokratických institucí v zemi a zahájila krvavou, nesmyslnou, zločinnou válku se sousedním, bratrským státem, čímž přeškrtla posledních 30 let vývoje země a zároveň i budoucnosti jejích občanů. I nadále věřím v pád tohoto totalitního režimu, nicméně minimálně v jedné věci se pro mě situace radikálně změnila – v emigraci už nemůžu klidně spát s vědomím, že je celá moje rodina stále v Rusku. Nyní se většina světa od občanů Ruska odvrátila, protože mnozí z nich pod vlivem agresivní státní propagandy podporují zločiny své vlády. Přitom však existují statisíce Rusů, kterým současné dění přináší bolest, strach a pocit studu. Cenou za jejich bezpečnost ve vlastní zemi je mlčení. Tato tichá podpora války se pro mnohé z nich rovná spoluúčasti na hrozném zločinu V. Putina. Pro lidi jako oni je nyní emigrace do svobodného světa jedním z mála možných řešení. Upřímně doufám, že se co nejdříve znovu uvidím se svou rodinou – na území jakékoliv země, kde se nebudeme muset bát.