Daria

Před 4 lety

Před 4 lety jsem ještě byla na mateřské. Nějaký čas předtím než se narodil můj syn jsem si připomněla své životní plány: Chtěla jsem dokončit své vzdělání a proto jsem se začala rozhlížet po možnostech jak to udělat. Byla jsem v neustálé komunikaci s několika univerzitami a dokonce se mi podařilo získat pohovor na známé Akademgorodok v Novosibirsku, ale vše bylo zbytečné. Bylo mi neustálé opakováno že už jsem skončila. Mám-li dítě, měla bych se soustředit na další, měla bych raději plodit než pracovat, zejména s ohledem na můj věk (tehdy mi bylo 28).

Stěhování do České republiky

Rozhodla jsem se tedy na věc podívat ze široka - začala jsem zvažovat cestu do zahraničí a proto jsem začala zkoumat stipendia (neměla jsem dostatek úspor). Můj syn rostl a já jsem se učila anglicky (povedlo se mi dosáhnout vysokého skóre na TOEFL), rozšiřovala si své obzory ve svém oboru a načítala potřebnou literaturu.

Dva roky uběhly a konečně - moje šance přichází! Byla mi nabídnuta velmi slibná pozice na jedné z nejlepších univerzit v České republice spolu s nabídkou stipendia. Shodou okolností to bylo když začala pandemie. Pokud jste v té době žádali o vízum pro sloučení rodiny, dostali jste ho pouze v případě že měl alespoň jeden člen rodiny v Česku trvalý pobyt. Já jsem měla pouze vízum pro pobyt dlouhodobý. I přesto jsem nechala svého tehdy 5letého syna s mým manželem a vydala se do Česka, doufajíc že se opatření brzo rozvolní.

Chtěla jsem aby můj syn poznal svět

Chtěla jsem využít šance splnit si svůj sen a vzít s sebou mojí rodinu, chtěla jsem svému synovi ukázat nový svět. Abych mu to udělala v budoucnu snazší, vychovávala jsem ho bilingvně od jeho nejútlejšího dětství, mluvili jsme spolu anglicky od té doby co mu byl 1 rok. Nyní spolu oba mluvíme anglicky plynně. Nechtěla jsem pro něj pouze to aby žil ve svobodné demokratické zemi, ale i to aby poznal různé kultury, jazyky a lidi z jiných prostředí.

Několik měsíců před válkou

Čas plynul, ale pandemie trvala. Za 7 měsíců jsem konečně získala trvalý pobyt. Doteď si ten den pamatuju - utíkala jsem jako by mi šlo o život z kanceláře na Ministerstvu vnitra do nejbližší hospody s Wifi abych co nejdřív poslala vyplněné žádosti o rodiné vízum společně s fotkou mého trvalého pobytu. Během následujícího měsíce můj manžel zajel do Jekatěrinburgu požádat o víza - v našem případě jsme potřebovali dlouhodobá víza, která normálně trvají vyřídit 90 dnů (120 v některých případech). 120 dnů uplynulo - žádná odpověď ale nepřišla. A poté začala válka. Dva české konzuláty se zavřely, vydávání víz bylo zastaveno.

Volba

Nyní mám dvě možnosti - můžu zůstat v Čechách, bůhví na jak dlouho a poslouchat jak můj syn pláče do telefonu že mě chce obejmout, neustále se bát toho že se Rusko rozhodne uzavřít své hranice nadobro (už se to přece stalo v Sovětském svazu - proč by se to nemohlo stát znova?) a já už je nikdy neuvidím. Nebo se vrátit, opustit svou univerzitu, své přátele a kolegy, opustit zemi kde jsem konečně začala profesně růst a zničit tim svůj sen o tom dělat svět trochu lepším skrz svou práci - skrz vědu.

Přála bych si mít tu alespoň svého syna. Přeji si že to vláda České republiky dovolí. Je mu jenom 6, pro Česko není žádnou hrozbou. Jenom chce být se svojí matkou.